Náš vůdce

V tak silném a zajímavém námětu šlo zajít ještě o krok dále a klidně zůstat jen v rámci školních škamen a netahat to "do běžného života" (za nejsilnější považuji právě ty diskuzní pasáže ze třídy během prvních dvou dnů projektu). Ale svůj účel znepokojit a nenudit to plní beze zbytku a vzhledem k tomu, že nejde zrovna o typ snímku "minutu po doběhnutí závěrečných titulků už nevím o čem to bylo", tak to vlastně funguje perfektně. Jen bych si to představoval více teoretické. La resistance! (25.01.2009)

Můj osobní film roku 2008. Přitažlivý moderní filmovou řečí & obsahově a myšlenkově neskutečně hutný. Obdobný sociologický pokus se skutečně odehrál v šedesátých letech v Americe - jak ale režisér Gansel příhodně ukazuje převedením děje do současnosti - nic není nemožné a bylo by chybou myslet si, že fašismus je jednou provždy záležitostí učebnic dějepisu. Záverečný projev učitele Wengera (v podání výtečného Jürgena Vogela) je dechberoucí... a co následuje po něm - je plně nevyhnutelné. Po odchodu z kina se mi hlavou honilo milion otázek s jednou zásadní odpovědí - ten film musím vidět ještě jednou! (30.05.2008)

Zajímavý film, v mnoha ohledech podobný Kultu hákového kříže, především tím, že může bez problémů sloužit jako snímek určený pro školní představení, nad kterým se lze zamýšlet a diskutovat v hodinách občanské nauky. Bohužel, stejně jako jeho americký bratříček, trpí určitým zjednodušením a schématičností a to mu ubírá na přesvědčivosti a autentičnosti. Našemu vůdci neubírám působivost a to, co chce sdělit, sděluje jasně a efektně. Jenže v reálu by to takhle nefungovalo. Jde o to, že podobný patologický proces by mohl probíhat někde v uzavřené komunitě bez přístupu médií a rušivých vlivů příbuzenstva, kamarádů a státní moci. Dnešní doba vůbec nepřeje totalitním ideologiím založeným na masové účasti, protože je díky informační explozi a všudypřítomnému působení médií hodně atomizována. Ti žáci jsou různé národnosti, náboženství i kultur a tmel se v takovém případě hledá hůř než ve 30. letech. Snímku Dennise Gansela navíc škodí ten přepálený závěr se zápachem střelného prachu a želízky na rukou. Je to nejspíš proto, že to poselství teenagerům mělo být co nejúdernější, ale méně by v tomto případě znamenalo více. Celkový dojem: 65 %. (05.05.2011)

Je (nejen v Německu) v dnešní době ještě možná diktatura? Je. Copak si někdo myslel opak? Copak někdo zapomněl na to, jak jsou lidé manipulativní? Copak někdo pochyboval o tom, že lidem chutná moc? Že rádi poslouchají o své výjimenosti, jedinečnosti, síle? Možná ano. A tak je dobře, že vznikl tento snímek Dennise Gansela. Zpočátku plyne vlna pomaleji, ale zajímavě se odráží od názorů studentů, aby ve finále vygradovala ve zhoubný (nicméně očekávaný) příboj. I když snímku chybí toužebná gradace, místy uvěřitelnost a celkově je docela plochý co se týče emocí zúčastněných a naratologie, první část filmu je opravdu utahaná a té závěrečné zase není věnováno dost prostoru, tak i přesto výpovědní hodnota Die Welle by neměla zůstat opomenuta. 3 a půl*. (09.05.2009)

Jakkoli se dívám skepticky na mediální hon na takzvané extremisty, který v současné době společenské krize probíhá, tahle Vlna mě pořádně smetla a v závěru mi otevřela ústa úžasem. Svižně odrežírované, nenásilně gradující vyprávění sleduje reprezentativní výběr současné mladé evropské generace, potýkající se s jinak obvyklými problémy dospívání, kterak snadno podléhá uměle vytvořenému, neopodstatněnému pocitu nadřazenosti. A jak už to tak bývá, na počátku je vždy nějaký ten dobrý úmysl, který se poté vymkne z rukou. Psychologická proměna hereckého ansámblu je, včetně grandiózního finále, tak působivá i díky tomu, jak obyčejné používá rekvizity (např. forma stejnokroje) a v jak uvěřitelných, současných kulisách nechává celé divadelní představení odehrávat. Film nedlí na, již notně obehraném, miliontém a prvním zobrazení hrůz holocaustu, ale s lehkostí poukazuje na nesnesitelně snadno nakažlivé šíření zárodků libovolného fašizující hnutí. Každý v sobě neseme dispozice pro určitou roli, která v nás současně s pocitem, že jsme součástí něčeho většího, najednou vyvstává jako monstrum, o němž jsme třeba ani neměli tušení, že někde hluboko uvnitř dříme. Vždyť my jsme ta zpohodlnělá, konzumní generace, která nemá, proti čemu by bojovala. Brilantní. Ačkoli asi není součástí onoho slavného internetového seznamu "Tisíc a jeden", měl by to být jeden z filmů, které byste měli vidět, než zemřete. (02.08.2009)