Hugo a jeho velký objev

Film o filmech, pro lidi, kteří mají rádi filmy. Příběhově nejde o nic světoborného, ale v technickém provedení a smyslu pro detail odráží Marty samotného Meliese. Stejně tak staré úchvatné obrazy ukryté napříč celým snímkem. Dřív byl film o tom dělat sny, dnes všichni chtějí aby zachycoval realitu. Copak tu není místo pro obojí? (25.02.2012)

Paradox: nejprostší filmová iluze stvořená technicky nejsložitějším způsobem. Návrat k prvotnímu údivu. Pro mě nejblíže nikoli The Artist a další zde uváděným paralelám, nýbrž Herzogově Jeskyni zapomenutých snů. I Scorsese se zkouší vrátit do magického momentu vytržení ze světa přízraků, do dimenze, v níž se obraz na sítnici mění ve spletitý svět za ní. Strávil jsem v kině dvě hodiny blaženosti a vytržení z něčeho, co nebylo a není. Hodnota Huga není v jeho (faktograficky pochybné) encyklopedické naučnosti, ale v tom, že nás učí radovat se z imaginace - nikoli z podbízivé vizuální expanze, která vyvolává její naprosté zakrnění, ale z cesty do nitra, v němž se vždy děla ta nejkrásnější kouzla, podněcovaná magií mistrů pera i celuloidu. Bodejž někdy vychovám robě, které bude anachronický iluzionista Hugo bavit, i se svojí zastydle romantickou (a konejšivou) vizí světa jako mechanismu, v němž má vše své pevné místo... (06.03.2012)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)

Hugo a jeho velký objev přináší úchvatnou vizuální přehlídku v režii Martina Scorseseho a jeho poctu nejranějším počátkům toho magického vynálezu jménem "Film." Asa Butterfield je talentovaný hoch, ale coby Hugo mi zde nebyl moc sympatický, přišel mi takový nepříjemný, pořád zamračený, ale nejspíš tak jeho postava měla vyznít. To už postava Chloë Grace Moretz se mi líbila více a to ji jako herečku opravdu nemusím, ale tady se mi docela zalíbila. A Ben Kingsley coby snad vůbec první mág a kouzelník filmového plátna, jehož snímky dokáží učarovat i po více, než 100 letech, Georges Méliès, tož to bylo tedy překvapení:) To je asi jediný bod, v němž mě Hugo trochu zklamal. Myslela jsem, že ono tajemství, které ukrývá malý robot, bude mnohem většího rozsahu a bude více překvapivější. Ale nakonec, co má větší hodnotu, než dávno ukrytý a zapomenutý poklad, jehož hodnota je nedocenitelná? A zvláště, když si vynálezce tohoto "pokladu" myslí, že už zcela jeho dílo ztratilo význam a nikoho nezajímá. Je to právě čas, co prověřuje kvalitu umění. A je to také nadčasovost, invence a genialita, která dokáže v počátcích z něčeho neznámého a téměř neobjeveného, co ještě vlastně ani není současností, vytvořit budoucnost. Je to něco, co překoná dobu, co ji předběhne, co dokáže v moderním světě ohromovat a přivádět v úžas stejně jako tehdy v letech, která jsou dávno minulá, pokryta prachem a upadla v zapomnění. A jedním z těch, kteří toto dokázali, je právě i Georges Méliès. (17.11.2014)

Už jsem si zvyknul na to, že Scorseseho filmy z posledních let (zhruba od doby, kdy De Nira vystřídal na pozici dvorního herce DiCaprio) za moc nestojej, takže jsem neměl žádný velký očekávání. V tomhle sice DiCaprio nehrál, ale sračka to byla opravdu prvotřídní. Sledovat nějakýho usmrkance, jak 2 hodiny pobíhá po digitálnim nádraží, mě ani trochu nebavilo. Pořád jsem tak nějak čekal, že když je pod tim podepsanej Scorsese a navíc to bylo nominovaný na osrala snad za všechno možný i nemožný, tak z toho ještě něco určitě vyleze. A nevylezlo z toho vůbec nic. Možná Scorsese už začíná pomalu senilnět, možná na starý kolena začal znova fetovat. V každym případě nechápu, proč zrovna on měl potřebu natočit tuhle stupidní pohádku. Hvězdu dávám akorát za toho dobrmana. (02.03.2013)