Hlad

Dlouho jsem měla Hunger v šuplíku a asi jsem podvědomě tušila proč ho tam takovou dobu nechávám. Velmi těžko stravitelné historické drama, protože je opravdu hodně drsné a jestli je byť jen částečně podle skutečných událostí, tak si nedovedu a ani nechci představit reál. I tak to působilo silně věrohodně a pocitově jsem to snášela opravdu dost těžce. Připomínky bych měla jen asi ke zbytečně citově vydírajícímu dialogu s knězem a k tomu, co je člověk ochoten pro svou roli podstoupit. Pro Michaela to určitě znamenalo hodně sebezapírání v jídle, ale výsledek byl dostatečně přesvědčivý. Myslím si, že tyhle filmy stačí vidět jednou a dost. 70% (29.11.2013)

Bolestně fyzický zážitek. Úporný, intenzivní, pozvolný a spalující. McQueen riskuje vážné nařčení z politické kontroverze, ale tady nejde o obhajobu ideologie jako spíše o mnohdy až barokně strnulý a vizuálně bravurní obraz ponížení, odhodlání a utrpení. Strukturou podoben trojkřídlému oltáři plnému krve, odříkání a výkalů, oltáři, jež nežaluje, neagituje, nehodnotí... jen vyzařuje skličující šerosvit. Steve McQueen je nepochybně obrovským talentem, svou výtvarností, úsporným jazykem i střídmou sdílností. (04.01.2010)

Sledovat tenhle film není nic příjemného, ale nedá se upřít, že natočený je obdivuhodně. Dlouhé, převážně statické záběry zdůrazňují jednotvárnost. Rozhovor hlavního hrdiny s knězem je podán v neskutečně dlouhém statickém záběru a přesto ani na okamžik nepřestane být zajímavý. Před fyzickým výkonem Michaela Fassbendera je nutno smeknout. Ale nijak nezměnil můj pohled na danou problematiku. Jen pro politické důvody by žádný vrah neměl mít ani to nejmenší privilegium. To už radši ať pochcípají všichni! (14.01.2010)

Chápu, kam McQueen míří a musím ho obdivovat za to, že z antidivácké formy neustupuje ani na chvíli a přitom se vyhýbá pocitu samoúčelně pomalého tempa. Hranice mezi syrovou realitou a explicitními zvěrstvy a násilím je někdy docela tenká a na můj vkus ji Hlad několikanásobně překročil. Samozřejmě, Fassbender může vážit dvacet kilo i s postelí a stejně učaruje libovolným pohledem. Jenže jsem se mnohem častěji znechuceně ušklíbal místo toho, abych prožíval. (15.08.2012)

(CINEMA MUNDI 2010) Nesouhlasím s tím, že by šlo o (ryze) fyzický zážitek, když se v závěrečné části od fyzického přechází až k metafyzickému, a že by šlo o levicový film stavící se na stranu teroristů, protože tenhle až seidlovsky stylisticky strohý film, jehož působivost a výpovědní hodnota je obsažena v promyšleně komponovaných obrazech, je o nedostatečné nekomunikaci na všech stranách trojúhelníku vězni-věznitelé-vláda. (Viz způsob snímání a nastříhání rozhovoru mezi vězněm-hladovkářem a knězem: prostor věnovaný postavám je shodný, nikdo z nich záběru nedominuje a když přijde na promluvy do kamery, nejde o zcizovací efekt, nýbrž nápadité užití figurativní metody záběr-protizáběr, kdy nasloucháme oběma stranám, jenom pozice a optika se mění.) HLAD je modernistický film, který užívá postupy toho nejlepšího z těch nejlepších (především italských) politických snímků: několikaminutový dialog v jednom záběru uprostřed filmu rytmizující dění a sloužící jako předěl, rekontextualizace scén - mytí rukou a kouření na sněhu - upozorňující na rutinnu vykonaného a drzý odklon od "hlavních" postav začátku filmu ke zcela jiným a novým. Takhle by měly vypadat politické filmy - poučené kinematografickou minulostí, sveřepě soustředěné na dané téma a problematiku, angažované nejenom svým obsahem, ale i stylistickou koncepčností a porušováním kanonických pravidel vyprávění. (27.02.2010)