Hlad

Hlad nie je jednoduchý ani ľahký film, ale to už mnohým dôjde podľa názvu. Je to film pre náročného diváka, ktorému snímky ako Štvanec IRA a Boxer nestačili na vykreslenie pomerov v írsku poslednej tretiny minulého storočia. Tak ako mne. Hlad je tiež filmom s minimom akýchkoľvek dialógov, tuctov postáv či príbehov, ktoré by odvádzali diváka od témy. Pokiaľ by som ho mal k niečomu prirovnať, dostal by som sa do oblasti literárnych vied a spracovaním Hlad prirovnal ku koncepcii poviedky, alebo, ešte lepšie, novely. Všetko je tu strohé, kruté a realistické, a divák si skutočne uvedomí, že "niečo skazené je v kráľovstve britskom", alebo aspoň tom írskom. Je to nepríjemný film, ktorý vsádza na dlhé a pomalé scény s o to silnejším dopadom, a hlavne v druhej polovici na nezabudnuteľný výkon Michaela Fassbendera v úlohe väzňa s tragickým osudom Bobbyho Sandsa. Ja viem, prečo ho mám tak rád, a nikto mi to nevezme. 100% (30.05.2013)

Po Štvanci IRA další film, který se věnuje Irské Republikánské Armádě. Jenže zatímco Štvanec má tempo a hodně dialogů, tady se moc nemluví (kromě té 16 a půl minuty trvající scény, která je hodně povedená) a tempo je takové, jako by sám film chtěl, abyste si všechnu tu špínu, ponížení a bolest "vychutnali" do poslední kapky. Hlad je hodně náročný film, především na psychiku. Proto jsem se rozhodl, že se na hodnocení vyspím a uvidím (těsně po zhlédnutí jsem se nemohl rozhodnout mezi 3 a 4 *). A jelikož mi v paměti zůstalo poměrně dost scén a hlavně to na mě udělalo dojem, tak dám 4 hvězdy. Jsem zvědavý, jestli někdy budu mít chuť na další projekci… (13.03.2010)

Hlad není další z řady dojímavých vězeňských filmů o nezlomnosti lidského ducha, nespravedlnosti systému a jeho nelidskosti. Konečně, tohle vězení je jiné, než jsme z filmů z podobného prostředí zvyklí. Tytam jsou přeposilované gumy, vřava z chodeb, práce v prádelnách, pašování drog, fyzické potyčky mezi vězni, jejich boj o moc či plánování útěku. Je tu ticho, světlo a kdyby vězni nepotřeli vše svými výkaly, ocitli bychom se pod odmontování vězeňských dveří ve sterilní nemocnici. Rutina. Úmorný nedostatek podnětů (jak rozumné v tomto ohledu bylo vzdát se hudby). Hlad má i své bachaře, kteří nemluví, pracují ze zvyku, bez větších emocí. Jen občasné návštěvy, motáky a povídání se spoluvězni na ignorované mši vytrhávají mukly z jejich letargie a vtiskávají jim zdání osobnosti. Tady není a nemůže být ztotožnění se s postavami, protože ty již kromě touhy vzdorovat, kterou nikdo nechápe, (výtečně představené v jediném rozsáhlejším dialogu) o osobnost víceméně přišly. Nemluví, nežijí, nemají důstojnost a nakonec již ani nejedí a nepřežívají... Jejich protest proti nelidskému zacházení je tichý, pro ně bolestivý, pro věznitele nepodstatný či nepochopitelný, chvílemi i respektovaný a přece to film nějakým zázrakem ustál a nestal se lacinou moralitkou o špatnosti všeho, co je "od vlády". I v těch z druhé strany vidí lidské bytosti a jejich vraždu jako krutou a nesmyslnou. Nedozvěděl jsem se, že boj za všech okolností má smysl. SPOILER - Bobby Sands umírá, jeho požadavky se plní, ale pro mě i tak hrdinou zůstavá (zde nevystupující) Bertrand Russell se svou myšlenkou: "Nikdy bych nepoložil život za svůj názor, protože bych se mohl mýlit." Film mnou proto nepohrdá, neříká mi, že myslím špatně. - KONEC SPOILERU. Hlad vidí a vnímá, ale nevelí a nepodsouvá. (10.05.2010)

Těžké, existenciálně laděné a nesmírně osobité drama, atakující hranici divácké emocionality zcela nevybíravým, duševně i fyzicky vyčerpávajícím způsobem. To však bohužel platí jen o druhé polovině, kdy se nám při sledování dobrovolně trpícího Fassbendera udělá snad víc šoufl než v případě Jacksonova Braindead - kdyby byl takový celý film, okamžitě by atakoval přední pozice ve zdejších žebříčcích oblíbenosti a snad i procentuálního hodnocení. Naneštěstí úvodní část je více nudná než šokující, příběhově zmatená a přes všechnu snahu o autorskou inovaci i celkem nezajímavá, takže moje hodnocení je jen logickým vyústěním dvou naprosto rozdílných polovin. Ale nic proti McQueenovi - jeho trpělivý a silně poetický přístup se ostatně v následujících filmech prokázal jako velmi užitečný a dokonce i masově úspěšný. A zde (v první polovině) je všeho zárodek.. 70% (13.04.2014)

Jedinečný výtvarný film, jehož autor jen shodou okolností použil politické téma. Takto vypilovaná kompozice se už jen tak nevidí, Michael Fassbender se nechal scvrknout a vyhubnout, spolu s Liamem Cunninghamem navíc zvládl přes patnáct minut dlouhou konverzaci v jediném záběru, poté monolog (opět aspoň 2 minuty) skoro bez mrknutí, uklízeč zase postupně smyl komplet celou chodbu. Tato střední část utkví v paměti snad nejvíc. Ale stejně tak jsou tu prakticky skutečné oleženiny a tělesné deformace hladovkáře, jdoucího (ležícího) na smrt. A stále platí: ty nejostřejší scény násilí, krvavých a brutálně zpracovaných aktů, nejsou v akčních a násilnických žánrech, ale v uměleckých dramatech, kde je jich jen pár a o to víc vylezou a o to víc jsou v tu chvíli ostré a šokující (Hlad, stejně jako Prorok či Antikrist). (18.01.2010)