Kvílení

Vzpoura umělce proti maloměšťáctví společnosti se v poloze filmového díla realizovala coby experimentální biografický film, který v sobě nese hned čtyři různorodé roviny, vědomě ale rezignuje na expresivní kontroverzi a tedy na onu vzpouru samotnou, film dnes už nemusí za každou cenu šokovat, tak jako to musel činit básník v 50. letech, chtěl-li přitáhnout zájem čtenářů a médií. Filmové Kvílení tedy není ryzí umělecký počin, spíše jde o originální sondu dovnitř jedné z nejslavnějších básní minulého století. Sám akcentuji především fakt, že stěžejní rovinou filmového tvaru je sám text legendární básně, reprodukované jednak pseudodokumentárními scénami z autorského čtení (nejspíš odkaz k legendárnímu čtení v Six Gallery v San Francisku), ale především pak pásmem videoartového ilustrování textu Ginsbergova Kvílení. Tvůrci pak toto pásmo textu kombinují s biografickou rovinou týkající se autora a především se soudním přelíčením, v němž byl ze šíření pornografie obžalován vydavatel básně a další legendární postava Beat generation Lawrence Ferlinghetti. Stranou nelze ovšem ponechat ani zjevný fakt, že snímek Kvílení je otevřeným queer filmem, tedy filmem týkajícím se neheterosexuálních minorit, v tomto případě, jak už je v případě filmů produkovaných slavným režisérem Gusem van Santem zvykem, jde samozřejmě o minoritu homosexuálů, čehož důkazem je sama báseň, neboť možná nejvýraznější kontroverzí byl právě rozměr otevřeně přiznané homosexuální orientace autora.... (20.08.2011)

Někde jsem zaslechl, že by to měla být autobiografie básníka Allena Ginsberga. Po shlédnutí však zjišťuji, že tento kousek je spíše rozbor básně Kvílení, který je velmi netradičně zfilmován. Snímek je rozdělen do čtyč vcelku nezávislých rovin. Ta první se odehrává u soudu, kde svědci při výslechu rozebírají báseň velmi do podrobna. Tento rozbor pak můžeme sami využít v pochopení celé básně. Ve druhé rovině vystupuje "autor" básně v jakémsi interview a vysvětluje co mohl napsat jinak a jaké aspekty na něj při psaní působily. Do toho se promítají scény z jeho života, plného zvláštních okamžiků, především homosexuálního charakteru. Recitování před publikem ve třetí rovině filmu je taktéž velmi zajímavé, zvlášťe pak ta dynamika přednesu, to stupňování, to napětí... Animace básně ve čtvrté rovnině vcelku hezky doplňuje recitaci a dává ji tak jakýsi další rozměr. Ač nejsem příznivcem poezie, musím uznat, že toto podání mi připadlo velmi poutavé. Závěrem bych řekl, že ač nemusím souhlasit s obsahem (homosexualita) ani s básní (moderní poezie), toto zpracovní mě velmi zaujalo. Dovolilo mi zjistit co je v pozadí takovéto básně, a z části ji i pochopit. Bez tohoto filmu bych asi nepochytil to, co se mi snaží báseň říct. 80% (06.01.2011)

Ambiciózní film, který však ve finále působí jako slepenec, který zachraňuje jen přednes Jamese Franca a některé nápadité animace (světlo tryskající ze saxofonu), které se však až příliš často opakují. Je to velká škoda, protože jinak je nápad spojení rozhovorů, recitace a grafického zobrazení vcelku zajímavý. 45. KVIFF (11.07.2010)

Za rok 2010 povazujem za najlepsi film Jamesa Franca 127 hodin. To bol fakt surovy a tvrdy survival film. Bohuzial vsak natocil aj tuto zlataninu. Jedine co som pochopil bolo to, ze ide o rozbor basne Ginsberga a o sudny proces. Franco ma tymto sklamal, je tu kopa nudy, ba co je este horsie, uchylnosti. A ja uchylarny otvorene nenavidim. Som za kazdu saleninu /odtal potal/ ale ovorene nenavidim uchylne veci. A tu ich je kopa. Plus dialogy, u ktorych som si nie isty, ci im samotny Franco vobec rozumel. 5 % (12.04.2014)

Vždycky jsem si chtěla přečíst Ginsbergovo Kvílení, ale znáte to, jedno pro druhý... tak proč nevyužít příležitost a nenechat si dílo předložit v podobě téměř autorské? Lze se domnívat, že tvůrci byli dílu schopni porozumět natolik, že mohli předat dál a zřejmě udělali, co mohli - od výběru Jamese Franca, přes hrané čb pasáže míchané s dokumentárním stylem v barvě, dobové záběry, fantasmagorické animace, atmosférický piano doprovod až po přednes poezie samotné - to vše vcucne diváka do víru básníkova pološílenství, i když v momentech, kdy je už už navázáno tenké pouto pochopení, dochází k jeho zpřetrhání soudními humoreskami, kde se zástupci světa rozumných navzájem ubíjejí argumenty o formálních hranicích obscénnosti v literatuře - nejspíš pro zachování zdravého odstupu, ale rozhodně i pro složku zábavnou, a to hlavně ve chvílích, kdy žalobce ironickým tónem předčítá kontroverzní úseky a vyžaduje racionální vysvětlivky, jakoby se nikdy nesetkal s hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci... Byla jsem... pobavená :-) (09.06.2012)