Režie:
Simon CurtisScénář:
Adrian HodgesKamera:
Ben SmithardHudba:
Conrad PopeHrají:
Michelle Williams, Eddie Redmayne, Kenneth Branagh, Judi Dench, Emma Watson, Dominic Cooper, Julia Ormond, Dougray Scott, Derek Jacobi, Zoë Wanamaker (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Příběh je filmovým přepisem deníků Colina Clarka, pracujícího jako třetí asistent režie na tvorbě filmu Princ a tanečnice, v hlavní roli s Marilyn Monroe. Colin Clark si svou na první pohled nevděčnou pozici v realizačním filmovém týmu vydobyl svou pílí a odhodláním. Postupně si získává sympatie i hlavní hvězdy a zároveň režiséra připravovaného snímku Sira Laurence Oliviera. Ten je zprvu velmi zklamaný zdánlivou neprofesionalitou herečky Marilyn Monroe, která si je i přes svou neskutečnou popularitou v práci nejistá a nespolehlivá. Tvůrčí proces je kvůli jejím pozdním příchodům a neschopnosti naučit se text již v počátku zpožděný. V tento moment zasahuje právě mladý Colin, který si velmi rychle získává její důvěru. Odkrývá její křehký charakter a také její psychické problémy pramenící z velké mediální popularity a nedostatku lásky v životě. Marilyn i přes svůj sňatek s Arthurem Millerem navazuje s Colinem důvěrný až intimní vztah. Záhy je Colin jediným člověkem, který dokáže Marilyn opravdu zvednout náladu a přimět ji tak i mimo jiné docházet včas na natáčení a docílit tak zdárného konce natáčení... (TV Prima)
(více)Videa (41)
Recenze (366)
Colin Clark a jeho knihy The Prince, the Showgirl and Me: the Colin Clark Diaries (1995) a My Week with Marilyn (2000) jsou pouhé lokální fenomény. A jako takové samozřejmě ani nemají český překlad. Jedná se jen o klasické britské parazitování na Hollywoodu. A filmová verze tohoto příběhu je úplně stejná, takto by mohl vzniknout film o jakémkoli filmu, který hollywoodská hvězda natáčela mimo USA (co tehdy jedla, kdo se do ní zamiloval, co na to její manžel...). A to je skutečně podřadný žánr. A je úplně jedno, že tu máme kvalitní herce v zastoupení takových jmen jako Julia Ormond, Derek Jacobi, Judi Dench nebo Kenneth Branagh. Případně oblíbené mládí Eddie Redmayne, Emma Watson a Michelle Williams (jejíž interpretace Monroe je minimálně diskutabilní). Film The Prince and the Showgirl byl ostatně prvním projektem Marilyn Monroe Productions, Monroe tedy do Anglie přivezla nejen svoje jméno, hvězdný pár Monroe-Miller, ale také peníze a proto je dost nerealistické točit o ní film jako o někom, kdo byl na natáčení trpěný. ()
Moc příjemný snímek, u kterého jsem se zas tolik nenudil. Velmi se mi také líbili herci, ať už v hlavních či vedlejších rolích, kterým ty role rozhodně seděli a i Michelle Williams nebyla špatná. 99 minutová stopáž je tak akorát a já jsem celkem spokojen. Více méně zasloužené 4*. 7/10 ()
Moc mi to nesedlo. Asi to dobře portrétuje/ vystihuje osobnost MM, moje čím dál oblíbenější Michelle Williams vystřihla blonďatou bohyni bezchybně (ne nadarmo se říká, že její největší smůla byla, že v témže roce natočila Maryl Streep Železnou Lady) a Eddie Redmayne je jako vždycky úžasnej, ale že bych si z toho filmu sednul na zadek, to asi ne. Zároveň ale nedokážu říct, co mi na tom vadilo, nebylo tam nic, co by mě vyloženě štvalo... Takže tři hvězdy za herecké výkony a nápad. "Televizákovi" Simonu Curtisovi se průlom na stříbrné plátno vydařil tak napůl. ()
Perfektní film. Michelle Williams je perfektní a těžko si představit, že by někdy mohla dostat těžší roli než ztvárnění MM. Těžší nikoliv ve smyslu jejího vlastního hereckého projevu, ale očekávaného srovnání (a předpojatosti) se skutečnou postavou. Je to jako když někdo ve filmu hraje Hitlera. Můžete mu toho diktátora nakrásně uvěřit, ale stejně to nebude úplné, i kdyby se ten nešťastník na konci filmu zastřelil uprostřed Berlína. Mnohem snadnější úlohu měl Kenneth Branagh (moc se mi líbil), kterého po dnešku (tedy pět dní před vyhlašováním Akademie) pasuju na favorita vedlejší role - jeho Laurence Olivier mi děsně připomínal Mirka Donutila, milé. Eddie Redmayne a jeho plné rty jsou tam skutečně jen jako messenger, to má ve filmu pravdu. My Week with Marilyn je pro mě nejlepším retro loňského roku, přestože úspěchu stejně otitulované The Kings speech nedosáhne. Potterovce potěší menší role Hermiony Emmy Watson, fajnšmekry zase obsazení Judi Dench a Julie Ormond. No a mě nejvíc, že herec, kterého ve vší tichosti obsadili zhruba do tří vteřin záběrů (stopáž cca od 8 min 47 sek), ve kterých ztvárňuje nejlepšího britského komika všech dob Normana Wisdoma (skutečně to je on, ve filmu na něj i volají, "Normane" a podle režiséra filmu tyto záběry natočili v ten samý den, kdy Wisdom zemřel), je loni zesnulému herci opravdu podobný. Podle některých domněnek si tuhle postavu zahrál dokonce sám Norman, těch několik vteřin je prý dílem CGI. Ví někdo víc? ()
Galerie (124)
Zajímavosti (20)
- Michelle Williams získala za roli v tomto snímku Zlatý globus v kategorii nejlepší herečka v komedii nebo muzikálu. (Terva)
- Aby Branagh pochytil Olivierovu dikci, poslouchal před natáčením audio nahrávku Bible, kterou Olivier namluvil. (StarsFan)
- Simon Curtis začal na přípravách svého debutního snímku pracovat již v roce 2004. (DivX)
Zatímco Colin v průběhu filmu díky radám zkušenějších žen dospívá, film jako takový procesu zrání bohužel uniknul. V závěru se, po několika náznacích vyzrálosti, vrací k počáteční povrchnosti. Dějová linie s dospíváním nevýrazného vypravěče navíc nezastře skutečnost, že Colin je tady jenom proto, abychom měli skrze čí oči pozorovat slavnější osobnosti. Převládající naivitu onoho pohledu to ale neomlouvá. ___ Dále než ke snaze nenechat se okouzlovat jenom vnějším leskem se tvůrci nedostali. Rádi by ukazovali Marilyn jako bytost křehkou a zranitelnou, nechtějí však opustit mýtus sebevědomé hvězdy.Úsilí o obojí vede k neúspěchu hned na dvou frontách. Vypravěč přiznává, že straní herečce, čemu odpovídá zvolená perspektiva. Chápavěji než narcistní Olivier je nahlížena Marilyn (a ženy vůbec). Jenže film není ve zlidšťování, v předkládání zidealizovaného obrázku, dost usilovný, stejně jako se odmítá nechat naplno okouzlit klasickým Hollywoodem (jako The Artist). Obojímu překáží momenty ironické sebereflexe, vědomého ztvárňování hvězdy, jakou chtějí lidé vidět a milovat (potažmo momenty dvojí sebereflexe, kdy si Marilyn zoufá nad svou ošklivou tváří, jež nepatří jí, ale Michelle Williams). Prosté okouzlení, čirá radost z bytí po boku hvězdy nefunguje kvůli realistickým momentům prozření, jejichž začlenění do děje je na druhou stranu nedůsledné, víceméně nahodilé. ___ V dáli tušené pravdě film zřejmě nezáměrně přibližuje taktéž romantická linie. Z hereččina prosazování metody „sveď a smeť“ i z týdnu v názvu je patrné, že vztah Marilyn a Colina nikam nepovede. Takto by podobný románek v realitě zřejmě dopadnul, jenže jejich společné chvíle postrádají nutný nadhled, jsou zahrány a zrežírovány příliš vážně, ač sami na rozdíl od tvůrců tušíme, že nemá smysl se jimi zdržovat. Tak co tedy, ironie a odstup, nebo nekritická podbízivost? ___ Podobný rozpor jako režisér – jak ukázat Marilyn – řeší Michelle Williams. Byť sama svou slavnější kolegyni možná poznala i z druhé strany (díky výpovědím příbuzných a blízkých), abychom jí výkon věřili, chtě nechtě musí ve scénách intimních chvilek i veřejného vystupování používat táž typická gesta. Musí být Marilyn, jakou známe nejlépe, tzn. ne Marilyn skutečnou. (Nemluvě o tom, že na ploše jednoho týdne lze nanejvýš skicovat.) Výkonu Williamsové současně dodává na přesvědčivosti, že se mimo dosah kamer a fotoaparátů nesnaží vytvářet erotično, které skutečnou Marilyn obklopovalo na každém kroku. Díky potlačení smyslnosti se může více soustředit na hereččino rozervané psyché a lépe než samotná Marilyn zahrát, kým vlastně Marilyn byla. Scénář jí bohužel pro zevrubnější rozehrání autentických situací neponechává dostatek prostoru. ___ Zatímco Williamsová usiluje o vnímavé pojetí, Branaghovo karikování Oliviera (s dosti rušivou gestickou i mimickou podobností Donutilovi) Můj týden s Marilyn akorát odklání od převážně seriózního směru. Podobnost mezi Olivierem a Branaghem přitom není viditelná, lze ji nanejvýš domýšlet z jejich sdílené shakespeareofilie (což byl zřejmě důvod, proč Branagh roli získal). S mužskými postavami je ve filmu vůbec zacházeno se sympatickou ledabylostí. Vždyť jde přece o Marilyn, tak proč řešit, co „z papíru“ hrajícího Oliviera vedlo k obsazení zatvrzelé „metodistky“, proč se zabývat tím, že Colin získává namísto dívky jenom práci, a peníze tím pádem vítězí nad láskou (leda idealista by mohl tvrdit, že namísto lásky k živé bytosti pro něj zůstává jenom trvanlivější láska ke kinematografu). ___ Rozporuplný film o rozporuplné osobnosti by měl něco do sebe, nebýt ona rozporuplnost jenom vedlejším příznakem marného snažení o něco jako jednoduchou komplikovanost. 60% () (méně) (více)