Můj týden s Marilyn

Když se v období kolem Vánoc v kinech objeví film založený na skutečném životním osudu někoho slavného a když v tomto filmu hrají lidé jako Judi Dench a Derek Jacobi, divák očekává, že se bude jednat o snímek řvoucí v každé minutě: "Dejte mi Oscara za nejlepší film!" My Week With Marilyn se nicméně nesnaží ani předstírat, že by chtěl alespoň nominaci. Ano, Michelle Williams si ji pravděpodobně vyslouží, ale nedivila bych se, kdyby všichni ostatní vyšli tentokrát naprázdno. Ne snad proto, že by zbylé osazenstvo hrálo špatně; oni jen prostě nemají co hrát. Nová Králova řeč se zkrátka po stránce scénáristické nekoná, a i když je krásné sledovat film s podobnou koncentrací současné Shakespearovské smetánky hrající starší část Shakespearovské smetánky, nic to nemění na tom, že jejich postavy bohužel neprochází téměř žádným vývojem a jsou vykresleny až příliš plytce. Stejně tak je po režisérské stránce až trestuhodné, že nejlépe, nejambiciózněji a nejzapamatovatelněji vyznívají přetočené scény původního filmu, že pan Simon Curtis cítí potřebu umísťovat hrdiny zásadně do centra obrazu (co kdyby se divák začal ztrácet!), že si nedokáže odpustit nejen zbytečné, ale i naprosto rušivé dobové záběry (ale ony tak hezky navodí atmosféru!), že není konzistentní po vypravěčské stránce (necháme hrdinu mluvit prvních dvacet minut a pak zase až na konci) a že si nedokáže pohlídat ani některé základní detaily. Protože stejně jako z promo fotek snadno poznáte, že Ken Branagh na levé ruce většinou nosí svatební prstýnek (přitom by průměrný grafik dokázal fotku vyretušovat), tak si i ve filmu při některých záběrech zblízka všimnete, že spodní ret není tak docela jeho vlastní nebo že v jiné scéně (také close-up) mění barvu obočí podle toho, která kamera ho zrovna zabírá. Možná jsou to jen drobnosti, jenže i drobnosti nakonec určují dojem filmu. A to říkám jako člověk, který byl už jen kvůli námětu a obsazení připraven vychvalovat tento film do nebe a Kennethu Branaghovi posílat imaginárně pátou Oscarovou nominaci. Pokud ji však letos získá, pak to bude pouze jeho dokonalým napodobením Laurence Oliviera - jeho přízvuk ve scénách, kde hraje Laurence hrajícího prince, je úžasný - a rozhodně ne kvůli Oscarovému potenciálu postavy, kterou hraje. Tento film totiž nestojí na ději, ani režii, ani vývoji, ani vizuální stránce. Nýbrž prostě jen na popularitě postav, které zobrazuje, a na hercích, kteří je hrají. Nedůležitá poznámka: Když Ken recitoval v závěru filmu asi nejslavnější úryvek z Bouře od Williama Shakespeara, došlo mi, jak moc by mu za nějakých deset let slušela role Prospera. Dodatek 1. prosince 2011 Po druhém zhlédnutí přihazuji čtvrtou hvězdičku. Poté, co jsem totiž viděla původní předlohu, přečetla si více o vztazích mezi jednotlivými postavami a věděla, co mám očekávat, mě My Week With Marilyn bavilo mnohem více. Pořád bych si sice přála, aby se scénáristé zaměřili na něco zajímavějšího než obyčejný týden v životě nejobyčejného člověka, nicméně všechno mi tentokrát přišlo mnohem vyváženější, mnohem plynulejší, mnohem smysluplnější a mnohem lepší. A krom Michelle Williams už věřím Oscarovým nominacím pro Kennetha Branagha (hlasově je od Oliviera téměř k nerozeznání) a kostyméra. (26.11.2011) (méně) (více)