Rytíř pohárů

Bud vás omámí nebo odtrhne, silně polarizující poetický film který se zamýšlí nad smyslem prožívání života. Moc se mi líbila hudba a i přes malé role Freidy Pinto, Teresi Palmer a Banderase byli skvělí. Snad budu mít někdy to štěstí vidět tento film na velkém plátně. (14.06.2017)

Člověk se rodí do vnitřní svobody, která je od počátku jeho vývoje (věků) na tomto světě opracována nástroji lidství. Člověk ve světě jako nevinný, čistý, bezstarostný, pln ideálů a důvěřivosti, setkává se nastoupen cestu s momenty učení a zvratů, které jej tvarují. Utvářením vztahu se definujeme, přicházíme k vědomí sebe sama, k vědomí kdo jsme, kdo jsou druzí, co nás přesahuje. Pod proudem individuace zakoušíme mnohdy bolestné poznání, že z jednoty (s matkou, Bohem) stáváme se hledajícím, vnitřně toužícím po dokončení. Ústředním tématem Rytíře pohárů je člověk ve světě, poutník postupně zanášející na mapu života vědomí svých zkušeností a prožitků. Plně prožívat tedy „být v kontaktu“ se zde jeví jako zásadní a predestinující k dosažení jakési schopnosti cítit vanutí nejvyšší bytosti v nás a tak docházet pokoje, smyslu. Rick jako muž středního věku teprve hledá, tápe, po malých krůčcích znovuobjevuje, opět ztrácí a opět nalézá přístup k ryzímu vnímání. Pod tíhou komplikovaného vztahu s otcem, bolesti ze ztráty svého bratra, nenaplněnými vztahy se ženami jeho hlava i srdce obrostly trním. Klam a zdání všedního vkradly se spolu na jeho obzor. Žije svůj život jakoby ve snu, obluzen povrchní krásou a zábavou, navštěvuje večírky, bloumajíc se potácí mezi prací a domovem. Symbolicky jej probouzí jednoho dne ze sna zemětřesení v Los Angeles, kde žije. Abychom v našich životech rozpoznali světlo, rozpomenuli si na slunce v nás, musíme projít temnotou, stesky a zklamáním, dopustit se omylů a přešlapů. Rick se nachází v bodě své existence, kdy se začíná „probouzet“. Ve výkladu tarotových karet se objevuje karta Věž, která oznamuje náhlý a nečekaný konec čehosi, co doposud tvořilo Rickův svět, oznamuje převrat, zhroucení starých struktur a idejí, poukazuje na revoluční životní změnu. Život a existence jsou otřeseny v samotných základech. Karta Blázna jej vyzívá k otevření nového začátku, nastolení nového směru, aby k sobě s důvěrou nechal vstoupit nový začátek jako příležitost. (20.09.2015)

Aj Američania asi chceli silou mocou svoju "veľkú nádheru" (La Grande Bellezza)... Od Malicka už som si užil po To the Wonder ďalší "skvost", a neviem či ešte budem chcieť vidieť niekedy aj nejaké ďalšie jeho počiny. Nič proti poetickým či artovým filmom, ale keď sa do toho pridá ešte aj takáto experimentálna lyrická substancia, tak to stráca pre mňa v podstate zmysel. Celé to bolo ako jedna obrovská spleť záberov, ktorá bola síce vizuálne na vysokej úrovni, ale inak viacmenej nezmyselná. Škoda toľkých hereckých hviezd na takéto niečo... (14.01.2016)

Najlepsim filmom Terens Malicka uz asi ostane Tenka Cervena Linie a neprekona ju ani po 70 -ke. Vizualne je film na urovni, len prilis nabozenskych kecov a nema to cim strhnut. Skoda, bez tempa a poriadneho pribehu je to takto len dalsi sivy, sedivy priemer. A nech sa radsej na to nepozera uzivatel Verbal, lebo citat tie kydy ma niekedy nebavi : 56 % (28.01.2017)

no, možná nebyl úplně nejlepší nápad si vzít Malickův film do práce na noční, ale nakonec sem přežil a co víc mě tahle bezdějová filmová báseň s božskou kamerou a skvělou hudbou dokázala nejednou vtáhnout a překvapivě mě bavila mnohem víc než zbytek jeho tvorby kromě TRL a Hidden Life. V jednu chvíli jsem byl dokonce na vážkách jestli nepřidat čtvrtou hvězdu, protože některé pasáže jsou vskutku podmanivé a to jsem od jednoho z nejhůře hodnocených Malickových filmů upřímně nečekal...70% (22.08.2023)

Představte si, že dáte nevzdělanci do rukou tarotové karty. Bude je číst jako dětské malůvky bez špetky symboliky. Vyloží Rytíře pohárů a uvidí jen muže s číší v ruce. Ani o obraz víc. A přesně takový je celý snímek - bez scénáře, bez nápadu, bez hlubší symboliky - jen plytce plyne jako život bez archetypů a blýská se jedině hereckým pozlátkem. (21.08.2023)

Prozatím si tu odložím jeden velký otazník a podezření, že zatímco Strom života se s mým životem protnul přesně v tu správnou chvíli, aby jej převrátil naruby, od To the Wonder kráčíme s Malickem vlastními cestami a propast v dialogu mezi námi se rozestupuje. Jako by ve Stromu bylo řečeno úplně vše, co být řečeno mohlo, a od té doby zbývá jen unavený šepot dohrávající desky. (...) V Rytíři ale přesto místy zní velmi silné melodie a - stejně jako Strom - mě přiměl zkoušet různá divácká hlediska a hledat svůj vlastní klíč k filmu. A, stejně jako u Stromu, vidím, že ten klíč nemusí být při každém zhlédnutí stejný, a že se ve filmu skrývá k přečtení několik různých vrstev; záleží jen na divákovi v tomto okamžiku (hle, již během psaní proniká film do komentáře, který se odklání výrazně jinam, než kam mířil na začátku - snad i k odpovědím!). Na druhé zhlédnutí se tentokrát velmi těším a mám podezření, že na rozdíl od prvního bude výrazně více určující pro to, čím mi Knight of Cups nakonec bude. (23.01.2016)

Svet je vyprahlá púšť v ktorej sa zmätená - stratená duša snaží rozpomenúť na svoj skutočný pôvod a domov. (26.01.2016)

Kino náročného diváka, na které musí být člověk připravený, odpočatý a vytrvalý. To jsem nebyl, takže půlhodina a dost. (18.06.2016)

Film, ktery na me pusobi uplne stejne, jako Mallickuv predchozi. Salodlouha reklama na parfem. Tam taky furt nekdo chodi, jezdi a do blba radoby zamyslene cumi, za doprovodu tlumeneho voiceoveru. Jesta dva takove kousky a na meho oblibeneho velikana, budu jen s povzdychem vzpominat. (18.03.2017)

Knight of Cups je v jistém smyslu protipólem Cronenbergova Maps to the Stars. Oba jsou pohledem na současný Hollywood, ale přiznám se, že Cronenbergův zlomyslný šleh je mému pohledu mnohem bližší, než Malickova klopotná snaha hledat duchovní rozměr v místě jako je neoliberální Hollywood, které fakticky žije opačné hodnoty, než které ve svých filmech deklaruje. Cronenbergova krutá satira naopak ukazuje tenhle svět z pohledu člověka, který stojí mimo narcistně sebevzhlíživý hollywoodský diskurz. (20.01.2016)

S filmy od Malicka je to čím dál těžší. Zatímco u těch starší, byl alespoň nějaký příběh, tak ty novější se skládají ze spousty nádherný záběrů, které "obyčejným divákům" nedávají moc smysl. Zatímco u předchozího filmu K zázraku šlo vystopovat, alespoň náznak příběhu, tak tady je to o dost složitější. A vůbec tomu nepomáhá, že o postavách nevíme zhola nic, krom jejich současného chování. O to více, mě bylo ukradený jak to s postavy dopadne. Mrzí mě, že Malick nepoužije ve filmu jediný smysluplný rozhovor, ve kterém by alespoň něco vysvětlil. Scény ve filmu skáčou odnikud nikam, a je jen na nás jestli dokážeme pochopit pointu toho co nám mají říkat, což je dost namyšlené a sebeukájecí. Další věc co mě mrzí, že film má luxusní obsazení, ale vůbec s ním nedokáže pracovat, snad krom Natalie Portman, která má nejpochopitelnější roli, Bale mě nebavil, Blanchett je tam chvilku, Poots je fajn, Pinto je sexy a Bentley se snaží. Po výtvarné stránce je to pastva pro oči, co také jiného čekat od Lubezkiho. Knight of Cups není špatný film, jen je to čím dal více zahleděný film od ještě zahleděnějšího tvůrce. Chtělo by to návrat k normálnějším filmů, jako je například Nový svět nebo Tenká červená linie. (19.01.2016)

Terrence Malick už zcela rezignoval na jakýkoli příběh a natočil pouze obrazy. Plytké obrazy ukazující především dekadenci a rozežranost světa boháčů. Nesnažil se je s ničím postavit do kontrastu, ani z nich nic vyvodit, a tedy nesdělil jimi vůbec nic. Kdyby se tady ze dvou hodin vystřihla hodina a půl, pořád by to byla nekonečná nuda. A to píšu jako člověk, který považuje Strom života za jeden z nejjedinečnějších a nejumělečtějších snímků, co jsem kdy viděla... (24.01.2016)

Opravdu velice hutné, zároveň však těžce stravitelné sousto. Bale, Blanchett, Portman a další v jiném světě, který plyne pomalu, aby ukázal, že není kam spěchat, že čas je stejně svým pánem. Příjemná kamera, hudba a filozofično - prvotřídní herci, ale nedokážu se ubránit pocitu, že Malick není Sorrentino. Ten totiž vychází z přirozené potřeby takto tvořit, ale Malick (zdá se mi) docela tlačí na pilu. Jakoby se do toho malinko zamotal a zapomněl, co chtěl vytvořit. Příběh muže, jenž se snaží uchopit smysl života a zjístil, že v jeho užívání si plnými doušky to není. Anebo se pletu, Malickovi se to povedlo podle jeho představ, a ztratil jsem se já, jako vnímatel. Bezesporu je to však jistě pozoruhodný film, pokud tedy pozorovat umíme. Přeju vám to. (25.01.2016)

Rovnako, ako ma svojho času ohúril Strom života, opačný účinok mal na mňa tento film. Nie, že by som si nenašiel to svoje obľúbené v hypnotických, vizuálne skvostných Lubezkiho záberoch či by som nerozumel Malickovej poetike, len ta priznaná nulová dramaturgia a nikam nevedúce postavy na čele s Baleom, ktorý je oblečený celý film v jednom saku a strúha stále jeden výraz utrápeného štyriciatnika v kríze stredného veku, a jeho ženami, ktoré sa sem tam mihnú a majú väčšiu hĺbku než samotný Bale, ma neoslovila. Možno nabudúce. (06.03.2016)

Malick je normální blázen a docela by mě zajímalo na čem ten člověk jede. Ten film je naprostá slátanina o ničem. (01.02.2016)

"NAJDI SVOU CESTU Z TEMNOTY DO SVĚTLA." Filmová poéma Terrence Malicka. Echo bděleho snění. Experiment... Vlastně nevím, jestli dobrý nebo špatný, protože když film začal, říkal jsem si, že to nemohu přežít, ale v průběhu mě to minimálně zaujalo. Jako zkrátil bych to, bez debat, 40 minut nekompromisně vyházet, občas už to byla spíš onanie, ovšem jinak, ten průměr tomu přiznám :-) Jde také vidět, že Malick je prostě značka, která zvučné obsazení přiláká, byť komerčního potenciálu v tom není doslova ani ň. 50% (29.08.2023)

Malick se drží stále stejných témat, ale čím víc se v zasazení svých filmů posouvá z minulosti do současnosti, tím víc rezignuje na snahu je analyzovat, upouští od vyprávění příběhů a promlouvá jen prostřednictvím obrazů a vnitřních monologů postav. V Rytíři pohárů možná poprvé dospěl až k hranicím narativního filmu, za východisko si vzal v úvodu citovanou báji a vytvořil obrazové pásmo bez jasného počátku nebo konce, na které se divák může napojit kdykoli v průběhu sledování, ubíhat od něj k vlastním myšlenkám a zase se k němu vracet (můj případ), anebo se s ním také docela minout. Navzdory otřepanému klišé o člověku ztraceném v moderním světě tak Rytíře pohárů pokládám za velmi svobodomyslný a otevřený film (i proto pro něj lze vyargumentovat v podstatě jakékoli hodnocení), který prostřednictvím černobíle tezovitých proklamací (hledání té „správné“ životní cesty) charakterizuje marného hlavního hrdinu, který by rád „něco“ našel/stvořil, ale pro jeho povrchní úvahy mu uniká všechna ta krása, která povznese vnímavého diváka. (Skrze herectví Ch. Balea a režii některých scén lze Rytíře pohárů chápat jako sesterský film o duševní prázdnotě k Americkému psychu.) (27.03.2021)

Odpad! všech Odpadů!! Malickova tvorba pro mě pokaždé představuje jen hrůzyplnou cestu tím nejnesnesitelnějším peklem, kdy trpím při sledování jeho filmů v nepředstavitelných mukách a vážně mě neuvěřitelně štve, že se mu do těch svých děsivých děl daří pokaždé naverbovat snad kompletní hereckou hollywoodskou smetánku, kvůli čemuž jsem pak nucen ty jeho projekty protrpět, ovšem bolí to, fakt to bolí. Každopádně nakonec jsem v případě Knihgt of Cups těch sto dvacet minut po nějakých čtyřek půl hodinkách s vypětím všech sil ale dal, nějak smysluplně okomentovat mi to nicméně půjde jen velmi těžce, jelikož jsem jaksi obsah této podívané vůbec nepobral. Když bych to měl ale přeci jen alespoň nějak popsat, tak tu Christian Bale prostě jen dvě hodiny chodí po různých lokacích od ničeho k ničemu, zamyšleně při tom zírá do blba a v jednom nekonečném sledu jen hluboce erudovaně filozofuje, zřejmě nad smyslem života, či existencí člověka, tím si ovšem nejsem ani trochu jistý, protože po pár minutách jsem byl z těch keců pokaždé tak vyčerpaný, že jsem vůbec nebyl schopen vnímat, nad čím v tu chvíli zrovna ústřední hrdina rozjímá, ovšem popravdě mě to ani trochu nevadilo, jelikož to jeho filozofování působilo tak nesoudně a otravně monotónně, že mi to připadlo celé spíš jen jako tvůrčí póza, než nějaký skutečný cíl tím někoho oslovit. Já si tak zkrátka myslím, že konkrétně tento snímek je prostě už moc i pro ty nejzarytější vyznavače filozofování jakéhokoliv druhu, a tím pádem to pro běžného diváka znamená jen totální ártový underground toho nejhrubšího zrna, kterému by se měl každý normální člověk vyhnout na kilometry daleko. (03.10.2023)

Další Malickova prázdná kontemplace na tarotových křídlech rozprostřených nad Los Angeles...Divím se, že mu tyto bezobsažnosti ještě někdo financuje a leze navíc před kameru...Falešná art nálepka je asi neodolatelným pohárem zapomnění... (13.01.2016)