Pěna dní

Od "shiny happy people" estetiky úvodu, pestrofarebnej, akcelerujúcej a uvrešťanej, až k stíchnutému č-b koncu plnému hlbokých tieňov, znepokojujúcemu takmer ako "Begotten". Je v tom samozrejme zámer a ja ho oceňujem, ale charakter použitej imaginácie mi vyhovuje len sčasti i napriek hlbokým sympatiám k predstaviteľom hlavných úloh, takže kompromis je plne namieste. (29.12.2015)

Gondry je neuvěřitelný hračička a jeho nápady jsou fascinující. Knižní předloha tohoto filmu však byla výzva i pro něj a to co se zde děje je fascinující, ale divné zároveň. Na film jsem se po hravých trailerech těšil opravdu hodně, ale výsledná podoba byla pro mě už moc abstraktní, občas až nepříjemná a hlavně výsledná podoba rozhodně nebyla tak optimistická, jak naznačovali příjemné ukázky. Obdivuhodné tak pro mě zůstává jen to, že Gondry zfilmoval to, co bylo prakticky nezfilmovatelné. (19.11.2013)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné románové předlohy Borise Viana. Už při čtení ve mně klíčil dojem, že toto je bytostně nezfilmovatelná látka, což se v kině potvrdilo. Trapas je už samotné obsazení - 37 letá Audrey Tautou se pro roli mladičké Chloé nehodí, je na ni příliš stará (a stejně už si ji všichni budou navždy spojovat s Amélií, což jen umocňuje rozpaky z její přítomnosti na plátně). Podobné výtky mám i k představitelům zbylých postav - typově se do svých rolí též nehodí. Nesedlo mi ani výtvarné zpracování a všechny ty vizuální blbinky jsem shledal spíš otravnými - ten film se velice toporně drží předlohy, a osobně mi přivodil nemalé zklamání, protože prostě nepřišel s ničím novým, co by v knize nebylo (nemluvě o tom, že v duchu jsem si Vianův svět vykreslil v docela jiných barvách). Myslím, že by někdo měl varovat všechny ty hipstery, kteří na to vyrazí v domnění, že se jedná o nový Věčný svit neposkvrněné mysli či dokonce druhou Amélii - docela bych chtěl vidět jejich výraz, až budou vylézat z kina, překvapeni tím nesouladem bezstarostného začátku se skličujícím závěrem. Trailer sliboval docela jiný film - podruhé bych to už vidět nechtěl. (05.07.2013)

"A pena dní sa potichu spúšťala na ratolesti symfonického leporela..." V ďalekej zemi, kde sa snúbi francúzsky surrealizmus s Kusturicovým dedičstvom, abstraktným nonsensom, Godardovým odkazom, grotesknou kritikou a konverzačna pozbaveným Woodym Allenom, prebýva v čarokrásnej záhrade bryskného tragikomična Alma Mater Gondryho prazvláštnej poetiky. Netradične uchopená romanca prerastá z Vianových textov širokým oblúkom do filmovej podoby a rozprestiera svoju ilúziu nádhery a dravej, hravej slobody, ktorá chce byť obdivovaná. Do toho primiešava zverské parafrázy, neo-Sartra a neuchopiteľné (a nepochopiteľné) analógie ako stvorené pre po diskutovateľnom objekte bažiacu inteligenciu filmového sveta, až je z toľkého nonsensu, vynaliezavosti, originality a suverénnosti scenáristickej a režisérskej zručnosti pri pohľade z okna človeku na nič. Satisfakciou je zvyšných 40 minút absolútneho utrpenia šedivého kapitalizmu, upadajúcej životnej úrovne a kritického, bezvýchodiskového stavu bytia zoči voči politickému režimu. Gondry je Šalamún, po podivne nadhodnotenom Eternal Sunshine of the Spotless Mind a ešte podivnejšie podhodnotenom Green Hornet (ktorý si to však predsa zaslúžil trochu viac) ma upútal svojimi falošnými (no i tak neoddiskutovateľne nádhernými a hypnotickými) obrazmi ústretovosti a prívetivosti sladkého príbehu (čo je vďaka zakomponovanému neprehliadnuteľnému násiliu a brutalite paradox) s kruto realistickým koncom. Pseudofilmové gesto v morfiovom opojení. Dosť bolo psychomanických grafomanských žvástov, 90% Najlepšie sfilmovaná nesfilmovateľná kniha, ktorého nepochopenie, tak ako i predlohy nie je odsúdeniahodné, ale plne pochopiteľné. Pre mňa best of Michel Gondry. (19.01.2014)

Gondryho neschopnost vyprávět byť jen jednoduchý příběh mi zajistila prožitek dosud nezakusené vyčerpávající bezemoční nudy, srovnatelné s rozbředlostí Nauky o snech. 125 minut ploché přeslazené romantiky (hrdinova manželka umírá na rakovinu - ano, je to tak prosté) dusící původně "křehký" příběh s poválečným přesahem, obalený v serepetičkách, jež v převodu z textu na plátno pozbyly jakékoliv symboliky a působí už jen samoúčelně. Moc jsem se snažil mít Gondryho rád, ale nestravitelná Pěna dní mi potvrdila, že je přeceňovaným režisérem a především zcela nemožným vypravěčem uvězněným v osidlech své (již) nudné představivosti. (27.07.2013)