Roztomilý člověk

Ač fanda Oldřicha Nového, tak tento snímek mi vůbec nesedl. Režisér to s těmi vtípky a vylhanými příběhy kapánek přehnal. Je pravda, že český divák je potěšen a rád se pobaví na cizím neštěstí, ale co je moc, je moc. Tento snímek jsem viděl kdysi dávno. Pak jsem si ho s odstupem času (víc než 20 let) koupil na DVD, jako téměř všechny staré české filmy, které na DVD vyšly. Poté jsem ho shlédl ještě jednou a zřejmě i naposled. Založil jsem ho do své filmotéky a už se k němu vracet nebudu. (19.04.2012)

Na tento film si vôbec nepamätám a ani ma to príliš nemrzí, pretože podľa mojej mienky nepatrí k vydareným dielam Martina Friča, ani k vydareným hereckým kreáciám Oldřicha Nového. S ohľadom na podmienky, v ktorých vznikal a na očakávania, ktoré v ťažkej dobe vzbudzoval, mu nechávam veľmi slabé tri hviezdičky a dopísaním komentára (pardon "recenzie") obnovujem proces zabúdania. (24.05.2021)

„Viktore, nelži.“ - „Cožpak já někdy lžu?!“ - „Někdy? Vždycky!“ Takhle, zpočátku o nic zábavného nešlo, spíš naopak, skoro jsem se začal obávat průseru. Naštěstí od chvíle, kdy Bláha prozradí Stárkovi svou „pravou“ totožnost, se podívaná pomalu, ztěžka začne rozjíždět a srandy pozvolna přibývat. Bláha si vymýšlí další hlouposti a nenápadně je nechává kolovat mezi svatebčany (nelze zapomenout i na jeho procítěnou klavírní improvizaci). Proces mystifikace stále víc graduje, navíc se pak ke „skladateli“ přidá stejně nápaditá Krušinová a kombo Nový-Gollová funguje parádně. Ale není to jen o nich, Pištěk (ztrácející orientaci s lahví v ruce), Pešek (kryjící kamarádovy lži), Filipovský (abstinující a chodící na svatby jen kvůli jídlu), Marvan (snažící se marně usnout) a další jim pěkně nahrávají. Dialogy jsou dobře napsané a ke konci děj chytá mile bláznivý nádech. Škoda toho vyloženě slabého začátku, takhle to za mě budou solidní 4*. „Vy máte jistě dobré srdce, pane Stárku, ne?“ - „No ovšem, dobré srdce to mám, jenom žaludek se mi trochu houpe.“ (02.06.2019)

Lež je jako sněhová koule. Čím déle se valí, tím je větší. Slavný Lutherův výrok by s přehledem mohl simulovat podtitul této brilantní veselohry. Mac Frič samozřejmě nemohl nezachytit rodící se fenomén populární dvojice Nový – Gollová, ale jak se říká, nic netrvá věčně. Rozhodující okamžik, v němž nastalo doslova detektivní pátrání po vhodném námětu pro oba oblíbené herce, nalezl kýžený cíl v takřka pozapomenuté povídce F. X. Svobody s příhodným názvem Kašpárek. Starosvětský příběh a především postavy byly prostřednictvím brilantního scénáře rázem převléknuty do moderních kostýmů, v nichž se vedle titulních představitelů výraznému zastoupení těšily i Stelibského jazzové melodie. Oldřich Nový se tu představuje coby neodolatelný mluvka a mystifikátor, který mimoděčným sahnutím na kravatu spouští lavinu lží a zmatků. Svého důvěřivého kolegu (Ladislav Pešek) posílá na neexistující soudní přelíčení a na svatební hostině se před přítomnými hosty vydává za věhlasného hudebního skladatele Maxe Brauna. Vymyslí si, že měl vážnou známost s novomanželkou Karlou (Lída Chválová), že přítel Molenda (Raoul Schránil) ve skutečnosti pracuje v cirkuse a že žije o jeden den napřed. Události ovšem mají zcela opačný účinek. Vlivem nenadálých okolností je tento nezpochybnitelný potomek slavného prášilovského rodu nucen vydávat se za ženatého, což zákonitě vyvolá novou vlnu lží, kterým zdatně přihrává stejně založená dívka Polda v podání Nataši Gollové. Ta během jediného večera stihne rozvést a následně zase usmířit oba novomanžele, zažehnout v poněkud usedlém pantatínkovi (Theodor Pištěk) dávno vyhaslé milostné naděje a zároveň okouzlit svůj protějšek. Vzájemné oťukávání a sbližování dovede nakonec oba lháře k oltáři, kde si slíbí, že už nikdy nebudou lhát. Nebo právě naopak? A Oldřich Nový? Inu, roztomilý člověk. P. S. Ale vrchol všeho, aby nevyšel ze cviku, tak má doma nad postelí zavěšeny kruhy a najednou v noci zničehonic cvičí. – A ví o tom Karla? – O tom pochybuji, Molenda to úzkostlivě tají. – Ale proč to dělá? – To je taková jeho mánie. Molenda je podivný člověk. Den považuje za noc, noc za den a má nějak popletený kalendář. – I datum si poplete? – Ano, ale zajímavé je, že se vždycky mýlí o jeden den kupředu. – A to celý život? – Ano. – A co když je přestupný rok? – No, to se vždycky jeden den prospí v kruzích. – To je skutečně zvláštní úchylka. – To je prazvláštní, ehm, tedy prominete. (04.10.2008)

Nevím, zda by mě redaktor Lokálního hlasatele Viktor Bláha připadal jako roztomilý člověk i ve skutečnosti. Spíš ne. Ale život této postavy na plátně nemá chybu. Patří k těm komediím, kdy se náš kritický zrak (daný současnou rozmanitostí televizní a filmové tvorby) postupně otupuje, až v jeho sítnici zůstanou pouze dvě barvy - černá a bílá. Postupně se pak můžeme unášet skvěle vyfabulovaným příběhem, mistrnými konverzačními dialogy, plynulým tempem vyprávění a neopakovatelným kouzlem Viktora Bláhy a Poldy Krušinové. Upřímně řečeno si nepamatuji na žádný filmový příběh, kde bych čekal až z hlavního hrdiny vypadne nějaká lež (možná je to dáno tím popotáhnutím kravaty) - Max Braun u nás sice není tak známý, ale v Jižní Americe, tam má velkou popularitu. Když je přestupný rok, tak se jeden den prospí v kruzích. A prosím Vás to cvičí v prádle? Pak ovšem přichází objekt, který je schopen Viktoru Bláhovi konkurovat - a tu skříňku mám teď já, k zasnoubení bohužel nedošlo, a ten závěr - měli jsme si vybrat větší kostel, dej pozor, ať mi neomdlíš, miláčku. Ze všech filmů dvojice Nový-Gollová považuji tenhle za nejlepší ve smyslu jejich rovnocenného partnerství, zatím co v jiných filmech zářil jeden z nich vždy o něco víc, zde je jejich hvězdný třpyt stejný a navíc vychází ze stejného zdroje. Neméně skvělí - Pešek (prosím neurážej moji sestru), Pištěk (tím jsem odstranil tu překážku), Filipovský (na svatbu se chodí přece hlavně kvůli jídlu), Baldová (naše Emilka včera sedla ke klavíru a přehrávala Vaši skladbu, to dítě má úžasný hudební talent). V tomto případě neznám jiné hodnocení. (11.03.2004)