foto

Oldřich Nový

  • nar. 7.8.1899
    Praha, Rakousko-Uhersko
  • zem. 15.3.1983 (83 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

"Jen pro ten dnešní den stojí za to žít,
jen klid svůj tichý mít, víc po ničem netoužit!
Jen pro ten dnešní den a pro úsměv váš
se život změní v sen, ten den, kdy štěstí potkáváš.
Nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra zas,
jen dnešek uchopit a pochopit, že nejkrásnější sen
je dnešní den..."


Narodil se na Žižkově v době, kdy ještě Žižkov nebyl součástí Prahy. Jeho otec Antonín se vyučil pekařem, ale po povinné službě v armádě nastoupil službu u hasičského sboru královského města Prahy, kde zůstal. Krátce nato se oženil s Cecílií rozenou Valentovou, s níž měl čtyři děti (Miloslav 1898, Oldřich 1899, Vladimír 1901, Marie 1903).

Oldřicha k hraní přivedlo jak maminčino předčítání pohádek, jež brzy uměl zpaměti, tak otec, který jako vrchní pražský hasič zaváděl do jako houby po dešti rostoucích nových kin (Elite, Lucerna, Illusion, Ponrepo) protipožární hlídky a vždycky malého Oldříška bral s sebou. A tam už se pro něj nějaký přístěnek vždycky našel. V neposlední řadě na jeho lásce k divadlu má zásluhu i švihácký strýc z otcovy strany Miloš, sám oblíbený a uznávaný herec, jenž ho zase brával do Národního divadla, kde hrál.

Od dětství psával básničky a povídky, zpíval a hrál na kytaru, byl výborným plavcem. Na otcovo přání se vyučil sazečem a zároveň ochotničil, aby nabral zkušenosti a zároveň měl svý jistý. Do války nemusel, kvůli práci sazeče denního tisku pracoval i v noci a navíc získal obdobu dnešní modré knížky od tehdejšího branci obávaného lékaře pro celkovou tělesnou slabost. První placené angažmá mu ke konci první války dohodil přítel Saša Rašilov. Bylo to ve zpěvní síni U labutě, kde tehdy vystupovala tehdejší kabaretní špička - Ferenc Futurista, Emil Artur Longen, Eduard Bass a Vlasta Burian. Protože pracoval v katolické tiskárně, obával se, že by mohl mít v zaměstnání problémy, tak přijal pseudonym Greckij (podle záliby ve Starém Řecku).

Po několika druhořadějších angažmá v Praze mu ředitel ostravského divadla Drašar nabídl účinkování ve svém divadle a to za trojnásobek jeho tehdejšího platu (600 kč). Tam získal mnohé těžké role a zkušenosti, hrál a zpíval denně, v neděli dvakrát. Hlavním režisérem operet byl Richard Branald, otec pozdějšího spisovatele Adolfa, který mu dal skvělou školu. Konec války prožil na jevišti při premiéře Jiráskovy báchorky Pan Johanes, hru tehdy ani nestačili dohrát a už se zvedla vlna ničení všech připomínek Rakouska-Uherska.

O mladém talentovaném herci se doslechl i František Neumann, šéf opery brněnského Národního divadla a v půlce roku 1919 mu nabídl angažmá. Zde pak O.N zůstal 16 let a jeden den. Brzy se stal vedoucí hereckou osobností brněnské operety. Od roku 1923 asistuje režisérovi Markovi a po jeho odchodu se stává hlavním režisérem operety v ND v Brně. Přestože už tehdy byla opereta hlavním finančním zdrojem divadel, pohlíželo se na ni jako na podřadný a druhořadý žánr. O.N. se ale svým novátorským přístupem, láskou a talentem snaží o její povznesení z lidovosti a sprostoty na vyšší uměleckou úroveň. Začíná vystupovat i v rozhlase, jako první zapojil do rozhlasové práce celý operetní sbor, konferoval a sestavoval do éteru vysílané Radiokabarety, režíroval první český muzikál No, No, Nanette! Roku 1925 napsal a sestavil jednu z nejúspěšnějších našich revue Z Brna do Brna, jež se dočkala 109 repríz a skončila jen kvůli odchodu spolurežiséra do jiného divadla.

V dalších letech v Brně se O.N. snaží vytvářet hudební komedii, v níž se mluví, zpívá i tančí, ale musí to souviset s dějem. Ale nezapomíná ani na hraní. Společně s E.F. Burianem nastudují Žebráckou operu Bertolda Brechta, kde hraje hlavní roli Mackie Messera. Uvádí hry Františka Kožíka a Bohumíra Polácha (Na růžích ustláno, Apropó co dělá Andula? a Císařpán na třešních), jež jsou svým pojetím, režií, dramaturgií a inscenačním postupem brány společně s hrami Osvobozeného divadla jako nejvýznamnější reformní činy hudebního divadla té doby. Když vedení divadla zamítlo jeho žádost, aby se v Redutě na Zelném trhu provozovaly pouze hudební komedie a po neshodách při jeho stylu vedení operet, začal se poohlížet po jiném angažmá. Neshody při vedení znamená, že se snažil vytvářet hudební komedii s menším hereckým obsazením a bez operetního pozlátka plytkých příběh s podbízivou hudbou a texty písní opakujícími jen předchozí děj. Za svou působnost v Brně (1919-1935) režíroval přes 150 zpěvoher a v mnoha z nich i hrál hlavní party (Žebrácká opera, Polská krev, Rozvedená paní, Netopýr).

Usadil se v pražském Novém divadle, jež za necelý rok své existence bylo považováno za propadliště a zcíplého psa. Ke špatné pověsti se ještě přidávalo i špatné umístění, nedaleko stálo Osvobozené divadlo V+W, téměř stejně daleko na opačné straně divadlo D 35 E.F. Buriana a doslova na dohled naproti bylo Divadlo Vlasty Buriana. Do konce roku se stal jeho nájemcem a poté i ředitelem. Začátky byly těžké a nebýt finanční pomoci tchána, pravděpodobně by nikdy neprorazili. Lidé neměli k divadlu důvěru a nechtěli chodit ani když jim herci rozdávali vstupenky zdarma. Přesto hráli i před skoro prázdným jevištěm, aby nevyšli ze cviku. O.N. vždy kladl velký důraz na připravenost herců, znalost textů a aranžmá hry. Proto se herci mohli plně soustředit na projev a životnost postav a ne na to, co kdy a jak udělat. Jak byl přísný k ostatním, přísnější byl k sobě. Jednou například, když ho na podiu představitelka hlavní role rozesmála, po představení jí dal pokutu sto korun a sobě stopadesát. V jeho divadle nebylo místo pro improvizaci, herci museli být dokonale sehraní a připravení.

První inscenací uvedenou v Novém divadle bylo Štěstí do domu (režíroval, z francouzštiny přeložil a overšoval a hrál hlavní úlohu) o architektu Andrém (chudý, neúspěšný, nepodnikavý), do jehož života zasáhne náhoda a dívka Aimeé, kterou omylem odveze po jednom večírku do jeho bytu taxikář. Zamiluje se do ní a neví, jestli ji udat či ne, protože z inzerátu v novinách André pozná v Aimeé dceru boháče na útěku, na niž je vypsána vysoká odměna. Roztočí se kolotoč náhod a zábavných situací a všechno spěje k dobrému a rychlému konci. Postupně se návštěvnost zvyšovala, takže brzy spoluprací s rodákem z Českých Budějovic Ralphem Benatzkym uvádí další hudební komedii Okouzlující slečna o průměrném úředníčkovi, do jehož života vstoupí bláznivá dcera čokoládového krále a překazí mu tak již nachystanou svatbu s nehezkou dcerou jeho nadřízeného. Výborné kritiky lákaly do jeho divadla stále více lidí a od roku 1937 si, co se týká návštěvnosti a tržeb, nemohli na nic stěžovat. O.N. také každoročně přes léto vyráží do ciziny (Francie, Anglie, Německo...), kde hledá zajímavé náměty her pro své divadlo a sleduje i zahraniční postupy divadelničení.

Za okupace uvádí každoročně jednu premiéru, jež všechny byly nebývale úspěšné a dočkaly se mnoha stovek repríz (Král s deštníkem 39, Muži nestárnou 40 později zfilmovaná s Janem Pivcem s Nového úpravami a texty, Karolina 41, Jedenáctý v řadě 42, Komediant 43 autorem byl František Kožík, jenž se stal později nežádoucím, protože nevstoupil do Ligy proti bolševismu a tak musela být stažena při pouhých 300 reprízách a nahrazena obnovenou premiérou Jedenáctého v řadě na jaře 44). Kritiky je obvykle vyzdvihovaly za režijní přístup, vtip, originalitu, nápaditost, herectví...

Do srdcí většiny lidí se však Oldřich Nový zapsal až svým participováním ve filmu. Jeho legendární hobojový hlas plný sentimentu i sebeironie pronášející Nataše Gollové Zuzanko! Adině Mandlové Zavřete oči, odcházím. a Lídě Baarové Dívko v modrém buď mou! zůstane navždy spjat s nestárnoucími konverzačními komediemi vzniknuvšími paradoxně za doby nesvobody okupace. Jeho první účastí ve filmu byl němý středometrážní film Přemysla Pražského z roku 1922 NEZNÁMÁ KRÁSKA, o němž už dnes ani nikdo neví, o čem byl. A možná je to dobře, ani sám Oldřich Nový nechtěl utratit 200 korun za kopii do svého soukromého archívu.

O dvanáct let později se objevil jako lupič gentleman Fredy Monokl v ROZPUSTILÉ NOCI Vladimíra Majera. Tehdy nebyl o mimopražské herce ve filmu velký zájem, ne (a to bylo zdůrazňováno) pro jejich herecké kvality, ale čistě jen kvůli financím. Všichni tehdy chtěli točit rychle a levně a doprava a zajišťování alternací v divadlech byly časově i finančně náročné. Po přestěhování z Brna do Prahy měl příliš starostí s divadlem a jeho prosazením. Dalších filmových rolí se mu dostalo roku 1936, kdy si ve filmu Karla Lamače (NA TÝ LOUCE ZELENÝ) a Vladimíra Slavínského (ULIČNICE, ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH) zahrál obdobu lupiče gentlemana Fredy Monokla z ROZPUSTILÉ NOCI. Až Hugo Haas mu nabídl pro jeho filmovou kariéru rozhodující roli komorníka s uměleckými a literárními sklony ve svém filmu VELBLOUD UCHEM JEHLY (1936). Ten ve své době patřil k nejoblíbenějším a nejkvalitnějším veselohrám a nebylo recenze, jež by se pochvalně nezmiňovala o výkonu Oldřicha Nového. Roku 1937 hrál ve čtyřech snímcích, jež sice nedosahovaly úspěchu ani kvalit předchozího, přesto mu však zajistily velkou popularitu u lidí (Třetí zvonění, Advokátka Věra, Důvod k rozvodu, Falešná kočička).

Největší filmové populárnosti však dosáhl až snímkem Mace Friče z roku 1939 KRISTIÁN, jenž stojí a padá s výkonem Oldřicha Nového. V tom roce následovaly ještě tři filmy, jež jsou spolu s KRISTIÁNEM tvoří vrchol Nové okupační filmové tvorby (DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI, EVA TROPÍ HLOUPOSTI, DÍVKA V MODRÉM). Do konce války (pro něj do 1944) stihl natočit ještě deset dalších hudebních komedií, které ale stejného úspěchu již nedosáhly, a to obvykle protože svým herectvím zachraňoval průměrný scénář (1940 - BARON PRÁŠIL, PŘÍTELKYNĚ PANA MINISTRA, ŽIVOT JE KRÁSNÝ, 1941 - HOTEL MODRÁ HVĚZDA, ROZTOMILÝ ČLOVĚK, 1942 - VALENTIN DOBROTIVÝ, 1943 - ČTRNÁCTÝ U STOLU, 1944 - PAKLÍČ, SOBOTA, JENOM KROK - nedokončeno).

O osobním životě Oldřicha Nového toho není mnoho známo, protože své soukromí si uměl zachovat. Jisté je, že milovníkem byl jen na plátně, pro něj byla jedinou ženou paní Alice Wienerová, s níž se 11.6.1936 oženil. Původně dcera bohatého ředitele pražské banky a umělecká fotografka inscenací a dětí, překladatelka a jeho osmiletá vážná známost, s níž zůstal až do její smrti roku 1967, jež ho velmi krutě vnitřně ranila. Měli spolu dceru Janu (1935). Manželka Alice mu byla velkou oporou, stála za ním čtyřicet let, pomáhala mu v divadle s agendou, držela finance, překládala některé hry z mnoha světových jazyků. Před kamerou nebo na divadelních prknech patřil každé ženě, v soukromí však byl pouze její. To její zásluhou byl vždy upravený, nažehlený, elegán. Říká se, že ji mnoho let chránil před deportací pomocí vlivných přátel, ale nakonec je oba zatkli a vyslýchali právě roku 1944. Pak jej poslali do sběrného tábora Hagibor, odkud ho i se stovkami dalších (mezi nimi i Jan Skopeček) odvezli do koncentráku Osterode v Sasku. Spolu s ním zatkli i jeho manželku Alici a odvezli ji do Terezína. A důvod? Oldřich Nový se s ní odmítl dát rozvést kvůli jejímu židovskému původu. O dceru Janu se v době jejich zatčení starala její kmotra Hana Vítová.

Po návratu z koncentráku se opět vrhl do svého divadla, jež však dekretem ministra školství a osvěty národa již nesmělo být (stejně jako všechna ostatní), soukromé. A tak založil, jako malou kamufláž, Družstvo Nového Divadla, v jehož představenstvu seděli převážně jeho přátelé s podobnými názory na hraní a režii. Ale doba a požadavky na umění se zásadně změnily, lidé už netoužili po snové romantice. Nastudoval tedy Gogolovu Ženitbu, jejíž premiéře byl přítomen i její překladatel Alois Jirásek. Nejen proto slavila obrovský úspěch a dočkala se více jak 200 repríz. I další hra, Chůdy pana Celestýna, byla úspěšná, ale ostatní kritika ztrhala, přestože jeho režii i herectví všichni chválili. Když roku 1948 přišel Vítězný únor (dnes známý jako komunistický puč) a náhle všechno do té doby dobré bylo označováno za buržoazní přežitek, nepřátelský projev dělnické třídě i jejím vůdcům. Opereta i hudební komedie byly prohlášeny za škodlivé paumění sloužící zkažené buržoazii odvádět pozornost od palčivých problémů socialistického budování.

Už v březnu se Oldřich Nový rozhoduje své divadlo opustit, hlavně kvůli dosazeným státním poradcům, kteří jediní vědí, co je pro další fungování dobré a správné. A tak se rozhodl celé divadlo s celým inventářem státu darovat. Ale tím jeho herecká činnost neskončila. Přijal nabídku karlínského Estrádního divadla (nyní divadlo Umění lidu) pracovat zde jako umělecký šéf společně s Janem Werichem. V Karlíně do roku 1964 režíroval a převážně i hrál hlavní role v deseti hrách. Například komedie Glenna Webstera z roku 1949 Plukovník chce spát reprízoval téměř stokrát, dokud nebyla cenzurou stažena. Dále režíruje například Fidlovačku, Moje žena Penelopa (Odysseova), Offenbachova Orfea v podsvětí, Straussovu operetu Netopýr. Některé úspěšnější, jiné méně. Protože již nevede své divadlo, má nyní mnohem více času hostovat i na mimopražských scénách v Brně, Plzni a Karlových Varech. Roku 1954 je jmenován uměleckým ředitelem divadla v Karlíně, kde uvádí klasické operety s baletem a přepychovými kostýmy (Praha hudebním komediím nepřeje).

Mimo Prahu inscenuje však opět v tom starém duchu předválečného i okupačního Nového divadla. V letech 1959 1964 učí na pražské konzervatoři adepty herectví, ale je spíše praktik bez jakékoliv ucelené studijní metody. Dovedl svou třídu k maturitě, ale učení neprodloužil. V Činoherním klubu na konci šedesátých let hraje ve hře Hodinový hoteliér režírované Evaldem Schormem a napsané Pavlem Landovským pravděpodobně přímo Oldřichu Novému na tělo. Je o panu Hanzlovi, kdysi pravděpodobně šlechtici, jenž se dostal do bídy a neúcty společně se svou vrstvou. Žena mu zemřela, žije sám, je to zlomený člověk, ale v několika okamžicích lze v jeho postavě zachytit ozvěny toho starého známého elegána Kristiána.

V poválečném filmu nebylo pro typ postavy, jež Oldřich Nový ztvárňoval, místo. Doba nebyla příznivě nakloněna ani hudebním komediím, ani elegantním šarmantním pánům získávajících srdce krásných žen. Komedie Františka Sádka a Alfréda Radoka PAROHY (1947) propadla. Ale poté přichází Mac Frič s nabídkou hrát René Skalského v parodii na romantický žánr PYTLÁKOVA SCHOVANKA (1949). Oldřich Nový bez váhání přijímá a spolu natočí druhý jeho nejúspěšnější a nejkvalitnější film. Kritika jej tehdy převážně dobře přijala, i když se našlo mnoho těch, kteří nepoznali parodii a nezjistili, o co jde. Za všechny tato dobová recenze: V naší filmové produkci mají takové filmy již definitivně odzvoněno a distribuce se zaručuje, že ani ze zahraničí k nám takové zboží nepustí. Převážně však byli všichni nadšení jak z herců, tak z režie.

V letech 1950-54 je jmenován vedoucím jedné z dramaturgických skupin státního filmu. Ale režim není filmům dobře nakloněn, předsednictvo ÚV KSČ stanovilo, že základem filmové tvorby je její ideovost, stranickost a hloubka myslitelského marx-leninského pohledu. Důraz kladli hlavně na současná témata a socialistický realismus (= budovatelství). Není tedy překvapením, že většina z jimi připravených filmů je průměrnějších a většinou nikomu už dnes nic neřeknou. Do konce života hraje ještě ve třinácti filmech, ale obvykle menší role a málokdy to jsou nadprůměrná díla. Vyjímkou je další žánrová parodie FANTOM MORRISVILLU (režie 1966 Bořivoj Zeman) o hráči v orchestru, který si během představení čte šestákový román a s divákem jej jako hlavní hrdina prožívá a v komedii Zdeňka Podskalského SVĚTÁCI (1969) malou, ale moc hezkou roli. Ve stejném roce pro rozhlas upravil, režíroval i hrál Mamzelle Nitouche.

Poslední filmová role před kamerami ho čekala ve veleúspěšném sitcomu TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA (1971), kde ztvárnil účetního Jana Koníčka, šarmantního ženicha pro tetičku. V té době mluvili s Macem Fričem o natočení Kristiána po třiceti letech, ale z projektu kdoví proč sešlo. Následně vystupuje i v divadle spíše sporadicky a hlavně v rolích, jež zná z Nového divadla. V posledních letech života téměř nevychází ze svého bytu, protože se nechtěl vystavovat pohledům svých fanoušků z filmové i divadelní éry, hodně četl, při nespavosti i celou noc. Když Miloš Forman točil v Praze svého oskarového AMADEA v březnu 1983, zastavil se u svého přítele a učitele na návštěvu. O pět dní později Oldřich Nový umírá.

Jeho životním krédem bylo: "Smích je kořením života a dokud se člověk dovede smát, je živ. Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze."

Jakub "monolog" Drkal

Herecká filmografie

1971 Taková normální rodinka (TV seriál)
1969 Světáci
1966 Čertouská poudačka (TV film)
Fantom Morrisvillu
Tempo první lásky
1965 Alibi na vodě
Káťa a krokodýl
Úplně vyřízený chlap
1964 Záhadný pan Hyde (TV film)
1963 Existuje vlastně Mr. Johns? (TV film)
Věštec
1962 Dva z onoho světa
1961 Kde alibi nestačí
1960 Bílá spona
1958 O věcech nadpřirozených
1957 Mládenec madame Hussonové (TV film)
1956 Zlatý pavouk
1955 Hudba z Marsu
Něco se tu změnilo
Nechte to na mně
1952 Slovo dělá ženu
1949 Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář
1947 Parohy
1945 Jenom krok
1944 Paklíč
Sobota
1942 Valentin Dobrotivý
1941 Hotel Modrá hvězda
Roztomilý člověk
1940 Baron Prášil
Přítelkyně pana ministra
Život je krásný
1939 Dědečkem proti své vůli
Dívka v modrém
Eva tropí hlouposti
Kristian
1938 Třetí zvonění
1937 Advokátka Věra
Důvod k rozvodu
Falešná kočička
1936 Na tý louce zelený
Rozkošný příběh
Uličnice
Velbloud uchem jehly
1934 Rozpustilá noc
1922 Neznámá kráska

Dokumentární

2011 Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid
2010 Komici na jedničku (TV seriál)
2002 Příběhy slavných (TV seriál)
Věčný Kristián Oldřich Nový (TV film) - a.z.
1973 Jak se dělá Radiojournal (TV film)
1970 Muž, který rozdával smích
1960 II. celostátní spartakiáda II - Mládí a krása
II.celostátní spartakiáda 1960
1958 Oldřich Nový
1941 II. Filmové žně
1939 Zajatý hlas

TV pořady

2008 Hvězdy slaví na Silvestra (TV pořad)
1997 Úsměvy (TV pořad)
1995 Úsměvy českého filmu (TV pořad)
1969 Grandsupertingltangl (TV pořad)
1964 FRI - FI - PI (TV pořad)
1963 Babiččina krabička (TV pořad)

Režijní filmografie