Svět patří nám

Pří vší úctě k Voskovcovi s Werichem tohle byl hodně slabý film. Sice obsahuje několik skvělých scén, ale jako celek je podivně roztříštěný a nudí. Klaunská linka je alespoň většinu času zábavná, i když inspirace Chaplinovou Moderní dobou je očividná a nedosahuje jejích kvalit. Dramatická linka o utlačovaných dělnících mi přišla moc naivní a taky zbytečně tlačila na pilu. Navíc dohromady s klaunskou částí nepasovala. Jejich postupné propojení bylo násilné a nesedlo mi. Bohužel se této dvojici žádný film nikdy nepovedl na maximum a jejich největší síla zůstala v divadle, slabší tři hvězdy. (04.02.2022)

Na konci 30. let si Evropa začíná uvědomovat nebezpečí fašismu a nacismu. A právě toto nebezpečí je hlavním motivem posledního filmu dvojice Voskovec a Werich Svět patří nám (premiéra 30.7. 1937, premiéra v USA 13.8. 1939), jejich nejvážnějšího a nejnaléhavějšího filmového díla, které vychází z divadelní hry Rub a líc. Po příchodu německých okupantů byly všechny kopie filmu zničeny a tak máme dnes k dispozici jen neúplnou verzi. Sledujeme technologa moci Dexlera, původně ředitele Panoptika, který se rozhodne pomocí jím řízeného monstra ovládnout svět. A tak se zrodí Lion, který se za finančního přispění koncernu Noel snaží ovládnout celou společnost, aby mohl snadněji provést protidemokratický puč. Jediní, kdo se mu postaví, jsou dělníci, v čele s Dexlerovým vzbouřeným spolupracovníkem z Panoptika Formanem. Film svou ateliérovostí, tovární architekturou, pohybem v uzavřených prostorech, stinných uličkách a továrních halách asi nejvíc připomíná Metropolis Fritze Langa. Připomíná ho ostatně i svým tématem – průmyslová společnost, ovládaná jedním nebo jen několika mocnými podnikateli, je ideální živná půda nedemokratických režimů. Celkový tísnivý dojem podtrhuje i neosobní, depersonalizovaná povaha moci. Vždyť jak Liona tak Noela v celém filmu ani nezahlédneme, můžeme mít dokonce pochybnosti o jejich existenci. Komická dvojice V a W je tu nejvíc ze všech svých filmů upozaděná. Poprvé se objevují až zhruba ve čtvrtině filmu a jejich scény zabírají jen malou část. Jakoby svým divákům říkali, že tady už opravdu končí legrace. Přesto se však humoru nevzdávají. Zatímco se většina filmu nese ve vážném až pochmurném duchu, scény V a W přinášejí jisté odlehčení (např. úžasný dialog nad ručním granátem „Krupp Essen – jezte kroupy“). Scéna, v níž se Voskovec snaží pomocí obřích strojů zbavit Wericha mříže pak připomíná Chaplinovu Moderní dobu. Vlastně ani oni dva nevybočují z linie kritiky a hrůzy z přetechnizované společnosti (v níž se mění původní fascinace stroji a moderní technikou z počátku 20. století), jen ji uskutečňují z pozice klaunů. Tím však jejich výpověď neztrácí na síle. (14.11.2005)

Film dělá výjimečným hlavně situace, za které vznikl a doba, ve které působil jako cosi osvobozeneckého. Mám rád veškerou hudební tvorbu W+V+J, i když silně smrdí komunismem. Lze si tam najít spousty úžasných myšlenek pravd, které jsou bez problému aplikovatelné dnes i zítra bez ohledu na cokoli. Hlavní myšlenku filmu vidím zcela jednoznačnou. Likvidace jedné ideologie ideologií jinou. Jinými slovy, likvidace zla zlem, přesněji, likvidace nacismu komunismem, který se v té době jistě zdál být perfektním řešením. Jan Werich byl soudě jeho tvorby v mých očích absolutní komunista. Ovšem vidím za jeho smýšlením opravdové přesvědčení, nikoli možnost prospěchu. Upřímně mohu říct, že ho mám rád. Myslím si, že není v povaze lidské žít spokojeně v komunismu. Raději budeme sami sobě lhát, abychom mohli spokojeně žít ve vybojované fiktivní demokracii. Není snadné si připustit, že ať už je hrad vyzdoben červeně, oranžově, či modře, tak na tom absolutně nezáleží a u moci jsou absolutně totožní lidé. Jediná odlišnost je v tom, že si volíme sami. Je hrozně fajn vidět snímek takhle starý, protože se nemá za co skrýt a je opravdu ryzí. Naprosto nefalšovaná výpověď o jedné generaci a jedné době. Unesen se však rozhodně necítím být. (19.03.2015)

Obecně se sice soudí, že Frič udělal s V+W lepší filmy, ale Honzl jim dal větší šťávu a opravdovost. Skutečně nemám pocit, že by tu V+W hráli tolik neorganicky s celým ostatním ensemblem, protože to předstírání západního světa je už tak dost samo o sobě liché. Všichni ti Šmeralové, Mandlové, Záhorský a další nehrají nijak zvlášť. Lion-el je téma vytržené z krize do vzduchoprázdna. Člověk si ale nezávisle na tom všem jak to leží a běží může užít klauniády blboně a blboně a o ty jde až na prvním místě, naštěstí. (22.02.2009)

Motto: "Copak lidi mají čas myslet? Kdo za ně myslí? Tisk, rozhlas, propaganda. A to budu já, Dexler! Udělám z tebe vzor, ideál, za kterým půjde každý! Z celého světa, panečku, udělám panopitikum a v něm jedinou modlu." Filmová adaptace hry Rub a líc je posledním a zároveň nezávažnějším filmem V+W (premiéra 30. července 1937). Někde jsem četl podtitul "český optimistický film Voskovce a Wericha", jako by tím mělo být řečeno, že vítězství nad skutečným Dexlerem a jeho "kloboukatejma" bude mnohem složitější. Nakonec však přišlo a film mohl být "znovu sestaven". Zdá se, že tam některé sekvence chybí, ale asi ne ty nejpodstatnější. Pokud je tam ono naléhavé rozhlasové vysílání Adiny Mandlové "Voláme všechny dělníky! Voláme všechny občany! Voláme celý národ! Pomozte nám bránit de-mo-kra-ci-i!", už víc není třeba. Silných míst je ve filmu vícero, natírání Ať žije ("My bysme vůbec udělali nejlíp, kdybysme dali dohromadi peníze, koupili dohromady barvu a psali dohromady na zeď: Ať nikdo nežije.") či třeba jen to, když guvernér říká "Respektuje-li demokracie svobodu smýšlení, neznamená to, že je slabá." Slabší je jen herectví některých jedinců (nejslabší ze všech čtyř filmů V+W) a velká škoda, že si oba kameloti neuzurpují větší prostor ("Krupp Essen. Jezte kroupy."). O to jim jistě ale nešlo. V dobovém tisku se pak psalo: "Anebo o tom také vědí, že tendenční umění není uměním, ale jsou si patrně vědomi toho, že to, co oni dělají, uměním není a počítají s naivitou publika nebo s jeho subjektivní zaujatostí!" Já vám nemám tyhle lidi rád, co se nechtěj a neuměj smát. Stačí si pustit samotný začátek, kde do titulků zpívají "Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat." A poté neskutečné Dexlerovo panoptikum pro lidi, které jen tak něco neohromí. Vkus a pozornost nelze ostatně upoutat lecjakým brakem, neboť jsme otupěli k senzacím a podivuhodným kuriozitám. Ano, dámy a pánové, doba nás odnaučila diviti se exotice a lekati se hrůzy. Století neomezených možností a šílených vynálezů. Století vraždění a senzačních převratů, toť divadlo děsu, kterému se nic nevyrovná... (27.05.2013)