Francouzská spojka

Čekal jsem drsnou akční detektivku s parádníma hláškama, krvavýma přestřelkama a s hláškujícím hlavním hrdinou prostě neco jako Dirty Harry. A co jsem dostal? Skoro po celý film nudnou sledovačku s Hackman, který si štourá mezi prstama a myslím že on to taky jediný zachranuje. Libila se mi honička jak pronásledoval to metro a přestřelka se sniperem. Nic víc mě moc nezaujalo. Snad jen prostředí a to je vše. Konec taky posrali, (13.02.2014)

Další slavný thriller z let sedmdesátých, který mě značně překvapil svojí neurvalostí. Nejen že totiž sledujeme práci dvou nevybíravých detektivů, kteří se s ničím a nikým nemažou, ale ruku v ruce s tím se chová i kamera a střih. Celek je tak podivně drsný a zároveň téměř odfláknutý, že jsem nebyl schopný určit, jestli to byl režijní záměr anebo omyl. Můj vnitřní zážitek z filmu to ale ovlivnilo natolik, že bych si příště pustil radši třeba Drsného Harryho. 6/10 (27.09.2015)

Zvláštní detektivka, která hodně sází na gene Hackmana. Očekával jsem o hodně více a ne jen hodně mluvení a dvě tři akční scény. Filmy je ukončen titulky, které dovysvětlují děj, proto je pro mě nečekané, že bylo natočeno pokračování. William Friedkin je pro mě obyčejný režisér, který mě nikdy nepotěšil. (18.02.2007)

Stejně jako "Drsný Harry", "Magnum Force" nebo "Bullitův případ" patří "Francouzská spojka" mezi nejlepší kriminálky staré drsné školy. Film, který je i po pětatřiceti letech po svém natočení stále atraktivní, drsný a syrový a nachází si stále nové obdivovatele. Gene Hackman ve své první velké roli podal skutečně excelentně tvrdého poldu Jima Pepka Doyla a zaslouženě za něho obdržel Oscara. Fernando Rey jako uhlazený dealer elegán Charnier je příjemně kontrastující s rozevlátým a bohémským Pepkem a je jedním z nejlepších záporáků, které jsem ve filmu viděl. O čtyři roky dříve než se pustil do boje s lidožravým žralokem, podal Roy Scheider perfektní výkon coby Pepkův parťák. Do filmové historie vstoupily též scény jako sledování zločince v převlečení za Santa Clause, honička s nadzemkou v protisměru, pokus o polapení Charniera v metru a otevřený konec, který prahl po pokračování. Dvaatřicetiletý William Friedkin stvořil svoje první velké dílo, za které získal Oscara a žádným svým pozdějším snímkem jej nepřekonal. (06.03.2005)

Tohle je film z doby, kdy americký detektiv nemusel být nadpřirozená bytost. Friedkin zboural veškeré do té doby zažité šablony, ukázal realitu policejní práce. Nemůže se podařit úplně všechno, na co policisté sáhnou, vyšetřování je zdlouhavý proces plný nudné a mravenčí práce. A tak se díváme na sledování podezřelých, kteří jen tak bloumají po ulicích. Vidíme Doyla, který postává naproti luxusní restauraci, v níž si dopřává Charnier opulentní oběd, jak žmoulá chladnoucí kousek pizzy a zapíjí ho kávou z papírového kelímku. Friedkin jde v zobrazování reality ještě dál, nepostačí tento ukázkový kontrast, nechá překupníka drog jít odpočívat do hotelu a Doyle zatím mrzne před budovou. Únava, prokřehlost i psychické vyčerpání, to vše je následně přímo hmatatelně cítit z Doylova projevu v závěrečné scéně této sekvence. Legendární honičku automobilu s nadzemkou netřeba zmiňovat. Ale jednu scénu bych přeci jen ráda vypíchala. Když se Pepek snaží očima hledat na protějším nástupišti zabijáka, dopouští se Friedkin geniálního režijního nápadu. Totální splynutí kamery s hlavní postavou, divák je absolutně vtažen do děje a stává se jeho součástí. Tahle scéna by měla být zapsána velmi tučným písmem ve všech učebnicích kinematografie. Pořádný kus poctivé práce odvedl Gene Hackman. Jeho Doyle je nekompromisní, tvrdý chlap, který jde houževnatě za svým cílem. A Hackman je v tomhle jako obvykle na 100% uvěřitelný. (26.06.2011)