Jak dostat tatínka do polepšovny

Film, ke kterému se člověk stále rád vrací. Pro mne lepší než jednička, asi tím, že je zde léto, slunce, skály....i když proti depresivní zimě nic nemám a například s Tebou mě baví svět, kde je zima kupodivu vesele rozjuchaná, je rovněž povedený. Sympatičtí herci, vtipné situace střídají komické, případně se promíchávají. ,,Jé, Pepa!" ,,To není Pepa...." Chytlavá hudba, nádherná příroda a klokan přiletí v březnu....dnes už se takové filmy netočí. (10.11.2010)

Ještě lepší než "stolička". Krásné prostředí a především vynikající Josef Karlík! Nervozita maminky je tu už pochopitelnější, kdyby mi dítě lozilo po skalách, taky bych byla nervés. A samozřejmě neodolatelný Tomáš Holý. Už jsem psala v jednom komentáři, že věta o jeho genialitě by se mohla nakopírovat do všech hodnocení... (26.04.2010)

Nemám rád filmy Marie Poledňákovej. Nepáči sa mi je režisérsky rukopis a nemám zmysel pre jej druh humoru. A všimol som si, že s každým ďalším titulom, pod ktorým je podpísaná ide kvalita krôčik po krôčiku nenápadne dole. Ak bude tento trend u nej takto pokračovať ďalej, a ja som presvedčený, že bude, tak to skončí až v odpade. Koncom sedemdesiatych rokov minulého storočia však natočila dve rodinné komédie, ktorým predsa len môžem s čistým svedomím dať tri hviezdičky. Jednou z nich je snímok z roku 1978 „Jak dostat tatínka do polepšovny“. *** (15.01.2019)

Poledňákovej komédii neoddiskutovateľne priniesol úspech Tomáš Holý. Je len málo detských hercov, ktorí dokázali byť na obrazovke takí autentickí, ako bol Tomáš. Sama Poledňáková uznala, že herci v jej filme neboli iba hercami, ale aj spolutvorcami, čo im umožnilo vžitie sa do postáv, ktoré stvárňovali. Filmu mierne ublížilo nadmerné reprízovanie, ale aj tak patrí dodnes medzi obľúbené rodinné filmy. (08.08.2020)

Když přirozenou cestou odezněl hodnotový úhor tvrdé normalizace první poloviny sedmdesátých let, začala se spontánně prosazovat potřeba lehčích, oddechových děl "socialistického realismu"; režim, který se snažil přesvědčit sebe i veřejnost o svém úspěchu a vážnosti, se nestavěl proti. Naopak. Poledňáková se svými projekty přišla jako na zavolanou; přitom se jí podařilo víc než překonat původní předsevzetí a do velmi volného cyklu její tvorby dostat neopakovatelnou osobnost Tomáše Holého, jehož kultivované uličnictví si oblíbil a oblibuje snad každý. Skutečnost, že Poledňákové tvorba má i svůj společenský náboj (osud osamělých matek a jejich enormní úsilí o vychování běžně se v populaci vyskytujících dětí z neúplných rodin a naopak existence bariér usilujících o eliminaci těchto snah), partnerské jiskření muže, který dospěl čerstvě z adolescentnosti ke skutečně "dospělému" otcovství, aniž o tom věděl, z rozverné komedie činí dílo s podstatně většími ambicemi i poselstvím. I po mnoha letech, která upustila od jeho premiéry, si TATÍNEK uchovává svou svěžest a čerstvost. Zřejmě i v mladé a nejmladší generaci, která si ho cení především pro rozvernost, v níž jakoby se hlásila ozvěna příští doby: Ať už je z hlubin světa vyloveno cokoliv, zaslouží si to úctu a uznání, pokud v tom lze nalézt lidství, mravní zodpovědnost a uměleckou nápadidost, která si nemusí za každou cennu libovat v neskrývané negaci své neopakovatelné situace. Naopak: podle svých možností ukazuje tato pozitivní orientace dál, výš, rychleji. Ano, i to je poselství, i to je hodnota, která je něco víc než slepá ulička konzumentství naší současnosti; dnešek, který - ještě prožíván - se mění přímo před očima ve svůj opak předvídatelného, zřejmého, konformního, nudného. Se zahozeným snem, s rezignací na třeba i nevyslovitelný ideál a tužbu. (25.03.2008)