Režie:
Alejandro González IñárrituKamera:
Emmanuel LubezkiHudba:
Antonio SanchezHrají:
Michael Keaton, Emma Stone, Zach Galifianakis, Naomi Watts, Jeremy Shamos, Andrea Riseborough, Damian Young, Natalie Gold, Merritt Wever, Edward Norton (více)VOD (5)
Obsahy(2)
Černá komedie vypráví příběh herce Riggana Thomsona (Michael Keaton), který se v minulosti proslavil filmovou postavou kultovního ptačího superhrdiny Birdmana, a nyní se s vypětím sil snaží o svůj divadelní debut na Broadwayi. Riggan doufá, že když uspěje jako režisér a herec nového ambiciózního představení, oživí svou upadající kariéru. V mnoha ohledech to je riskantní krok. Ale bývalý filmový superhrdina si dělá velké naděje, že díky tomuto konečně získá uznání jako umělec a všem včetně sebe dokáže, že ještě není odepsaný. Premiéra se pomalu blíží, když se představitel titulní role v jeho hře během zkoušky za podivných okolností zraní a je třeba ho rychle nahradit. Na základě doporučení hlavní herečky Lesley (Naomi Watts) a na naléhání Rigganova nejlepšího přítele a producenta Jakea (Zach Galifianakis), Riggan nakonec neochotně přijme Mikea Shinera (Edward Norton), který je naprostou neřízenou střelou. Mike je ale zárukou toho, že se představení vyprodá a sklidí chválu kritiků. Kromě samotných příprav na premiéru se musí Riggan vypořádat i se svou přítelkyní a herečkou ve vedlejší roli, Laurou (Andrea Riseborough), se svou dcerou Sam (Emma Stone), která právě prodělala odvykací léčbu a nyní pro něj pracuje jako osobní asistentka, a také s bývalou manželkou Sylvií (Amy Ryan), která se čas od času objeví v zákulisí. (Cinemart)
(více)Videa (13)
Recenze (1 311)
Fénix povstal z popela. Ne. To se jen stárnoucí netopýr probudil z dlouhého spánku. Birdman nabízí vyčerpávající představení(pro obě strany) a velmi výraznou hudbu - která mi duní v uších ještě teď. Jisté odlehčení přichází jen se stoupajícím vzrušením Edwarda Nortona. Očekávala jsem ohromující let, on však přišel strmý pád. ()
Neuvěřitelně pohlcující "bez-střihová" forma a meditace nad integritou osobnosti a herectvím fungují na 100%. Pokud nepočítám reklamu na BMW jde o můj první střet s Iñárrituem a totálně mě smetl. I po humorné rovině (přítelkyně se smála, já se smál a zbylých 5 návštěvníků sálu se smálo taky) a bicí orchestrálkou narvanou emocemi. Zahryzávání kritiky, satira na divadlo, film i komiksové bláboly je míchaná s poctou všem právě zmíněným věcem. Obrovský návrat Keatona i Nortona a i Galifianakis umí hrát. Parádní podívaná narvaná drobnostmi, které nutí k dalšímu shlédnutí. ()
Přechválené dílo režiséra, který opět žehrá na svou výslunní pozici. Čítankově pseudofilosofující a pseudopsychologizující středoškolská esej s rozklíženou osnovou. Byť je natočená nadprůměrnou, vtahující, dynamickou kamerou, podpořenou bdělým a vnímavým střihem (přičemž oboje chytře rozpracovává esenci divadla a divadelnosti), scénář zůstal jen rozešitý a postavy rozhašené, mělce vykreslené a pohříchu neživé a nevěrohodné. *** Nejde p(r)ominout, že slibný rozjezd, kdy na mdlou scénu vtrhne jako vítr Edward Norton a začne nemilosrdně, věcně a sakrasticky bořit trapné kulisy (jak divadelní hry, tak zpočátku i filmu samotného), aby je nahradil něčím životnějším, pravějším, nebezpečnějším, co snímku na chvíli propůjčí záblesk páteřní naděje, vezme brzy za své, protože i jeho postava se záhy rozpoltí, rozbředne a utone v protismyslných slovních výměnách - zplihne a s ním od druhé třetiny i celý film. A co je horší, ani nedostane šanci se během dalšího rozvíjení děje smysluplně rehabilitovat, nechat se divákem pochopit, protože po druhé třetině z filmu i z načrtnutých rozehraných vztahů neomluvitelně mizí: naposled ho vidíme se Sam v zákulisí, což si žádá minimálně doslovení, dohru, pointu (stejně jako jeho podivný ambivalentní vztah s Lesley a nakonec i spor o tvůrčí vládu nad hrou i realitou mezi ním a Rigganem samotným), ale ono to pak už nikdy v dalším průběhu děje nehraje žádnou roli, scénář to všechno lhostejně opustí. *** Stejně kašírované jako v jádru rozporné jsou i další postavy, Riggana stále milující, oddaná a chápavá ex-manželka; pubertální, tvrdohlavá, z léčebny propuštěná, ale přitom vnímavá, milující, chápavá a obětavě pracující Rigganova dcera; smířlivá a scénu chápavě vyklízející Rigganova milenka; a priori nesmiřitelná a nakonec chápavostí překypující drsná Rigganova kritička s předem hotovým názorem, která se navzdory předchozím postojům a výrokům (jaké by ji v reálu ani náhodou neudržely na čelním místě arbiterky vkusu NY divadelní scény, kdyby opravdu psala tak, jak se ve filmu cituje) slituje a kdovíproč na premiéru přijde, a tam pak chápavě nahlédne, že se mýlila, a místo té slibované nejhorší kritiky na světě napíše tu nejlepší atd. *** Trochu moc špatně podloženého sladkobolu a nepochopitelné chápavosti všech rozháraných postav na jeden příběh. Dobrá kamera a občasné vtipné jednotlivosti (např. hravá linie meditací, levitací a ne-zvládání vnitřního vzteku je ok, méně už logická rozpornost toho nabádajícího a často až hloupě poštívajícího vnitřního hlasu, který má stárnoucímu zakomplexovanému Rigganovi dopomoci k duševnímu klidu, harmonickému zcelení (prý) rozklížené rodiny a k (prý) zasloužené slávě na divadelních prknech, haleluja) nezachrání fakt, že film nedrží pohromadě ani logickým vyplýváním, ani jako ohraničený příběh - roztroušené linie, rozpadlost charakterů, volné, nedopovězené konce (nejen ty kolem Nortona-herce Mikea Shinera, zvažte třeba celou linii se soudním sporem, která tam občas probleskne, a pak se bez dalšího vytratí, atd.), přílišná schematičnost rozporných postav a jejich nevěrohodně nastíněných minulostí (nejen Sam, manželka, Shiner... ale třeba i milenka: až fanaticky touží po dítěti, pak na to s lehkým srdcem rezignuje, a vzápětí zjišťuje, že je možná lesbička, a pak si jí film přestane všímat úplně - není to tam všechno trochu moc natěsno a narychlo napěchované a trochu málo propojené, než aby mohly vznikat skutečně hluboce výsměšné či dramatické situace místo patetických?) a plánovitost na vodě postavených tezí, které spíše překážejí na klopotné cestě do předem vytyčeného finále, z toho nepříjemně trčí do všech stran jako trny z kaktusu, vydávaného za mírovou kytici šeříku. *** Kdo se z tohohle filmu neposadil na zadek, tomu doporučuju spravit si chuť Polanského Venuší v kožichu nebo (jak případně radí Matty) Cassavetesovým snímkem Opening Night, dvěma majstrštyky na téma komplikovaného, ale nanejvýš logického a vzrušujícího milostného trojúhelníku mezi filmem, divadlem a realitou. *** Birdman je naopak mělká šaráda pro lidi, kteří nemají čas vnímat logiku, posuzovat koherenci a vyznávat nezbytné vyplývání, stačí jim porozumět vytyčeným tezím a užijí si k nim obrazový doprovod, aniž by se důsledně zabývali jeho nekompatibilitou. *** Iñárritu má naprosto strmě sestupnou tvůrčí křivku - Amores perros byl jeho první, a naprosto nejlepší, velice originální film, který má své místo na nebeské filmové nástěnce. 21 gramů si ještě udrželo svrchovanost, byť se nedalo zapřít, že těží z poetiky a skladby prvního snímku. Bábel už byl striktně sladkobolný, mechanicky poskládaný a tematicky poplatný snímek, který šel na ruku poptávce doby o třetím světě a Biutiful jsem podle náznaků radši intuitivně úplně přeskočila - Birdman, který ve mně vyvoval podle kritických reakcí novou naději, že Iñárritu snad přece jen zmobilizoval svou někdejší vnitřní soustředěnost a originální vnímavost pro skladebnou kompozici světa a jeho absurditu, situační vtipnost, krutost a syrovou krásu, mě znovu zklamal na celé čáře. Iñárritu je už od Bábelu velice přeceňovaný produktér mainstreamové, komerční, dramaticky se tvářící zábavy, který se veze na vlně vlastní popularity, a jsou mu odpouštěny i ty nejhorší prohřešky vůči skutečnému filmovému umění. *** A snímkem Birdman o tohle - pro něj jistě velice osobní a aktuální - téma přechodu mezi popularitou, komercí a pravým tvůrčím nápřahem sice zavadil, ale i když svoji postavu režiséra a herce nechal pohrdnout životem celebrity a dobýt si (přes všechna úskalí snímku) umělecké uznání, on sám v mých očích svým vychtěným, zflikovaným, rádoby uměleckým filmem takové rehabilitace rozhodně nedosáhl. *** Pozorný a pozoru hodný komentář: Matty, příjemně věcný pak: Maddy. () (méně) (více)
Když jsem si přečetla, že se jedná o černou komedii, tak jsem se chystala elegantně vycouvat, ale nakonec jsem se nechala mnohými přesvědčit a šla jsem do toho. DÍKY Vám, protože já blázen nechápu, proč jsem se takové filmové perly obávala. Birdman mě čapnul hned zkraje a nepustil až do famózního finále. Fascinující, originální zpracování, kde mně trvalo jen pouhý moment na zorientování a pak už to byla nezapomenutelná a bláznivá jízda v prostředí divadla, která vyžaduje, abych ještě jednou zvedla oponu a já to s chutí udělám. Já jsem tam totiž se všemi hlavními protagonisty prožívala neuvěřitelné chvíle, od zoufalství, beznaděje, tápání, šílenství, lásky, ale i skrytou bolest srdce a to nejen hlavního hrdiny. Zrychlil se vám tep při duelech mezi Mikem a Birdmanem? Také na Vás silně zapůsobilo Mikeovo přiznání na terase? A co ta slůvka jedné něžné osůbky : "Nejsem herečka na Brodwayi, pořád jsem jen malá holka" ? Nebo dialogy mezi Birdmanem a jeho manželkou, také jste je prožívali tak těžce, jako by jste tam byli s nimi ? Těch pozitiv je z mého pohledu obrovské množství a to nemluvím a tom umně vloženém štípnutí do Hollywoodské továrny na filmy (zrůdy, krev, xxx supermanů) a jejich konzumentů. Já, naiva jsem si myslela, že mám Michaela Keatona po herecké stránce přečteného. Velký omyl !!! Tohle byla jeho excelentní, královská jízda, já smekám a hluboce se omlouvám. Všichni hráli skvostně, ale on hrál tentokrát v mých očích prim. Vynikající film s vynikajícím scénářem a hudbou Antonia Sancheze, která už tak dokonalou atmosféru ještě víc podtrhla. A lidičky, nevzdávejme divadlo, má ducha, kterého nikde jinde nenajdete! ()
Víc těkavý a uhýbavý než komplexní a vrstevnatý, víc rétorický než vnitřně přesvědčivý, víc karikující než bystře reflektující - Birdman je pro mě film plný neúnosných rozporů, neodstíněných tvůrčích gest a narcistního zalíbení v celkem primitivních anamnézách tvůrců / umělců / kritiků. Dojem sofistikovanosti vytváří tím, že ladně klouže od tématu k tématu, od fráze k frázi a jen málokdy se dostane pod slupku (nejen) broadwayské iluze. Tekutou formou bych se nechal do němoty opít tehdy, kdyby přechody mezi světy (realita / divadlo / scéna / zákulisí / vnitřek / vnějšek / subjektivní / objektivní) poskytovaly chytrý komentář, překvapivou změnu perpspektivy, výrazný emocionální dopad. Jenže Birdman od začátku do konce vypadá jako průhledné divadlo - někdy (chvála bohu) vtipné, většinou ale jenom fanfarónsky předvádějící vlastní erekci. Souhlasím s Mattyho postřehem o rozostření dělících linií, které jsou základním principem celé struktury. Ten film je z mého pohledu matný a anachronický. Myšlenkově, ale v důsledku vlastně i formálně. A bohužel nejde o ten druh matnosti, který by člověka vybičoval k větší reakci. Alespoň mě ne. [60%] ()
Galerie (120)
Zajímavosti (33)
- Kamera a strih sú manipulované tak, aby bol celkový dojem, že film ide bez prerušenia strihom. (classic)
- Pro mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárrita jde o celkově pátý celovečerní snímek, ale zároveň teprve druhý, který je ryze v americké produkcí. Tím prvním byl Babel (2006). (geklon)
- Příběh se točí kolem herce, notoricky známého pro ztvárnění super hrdiny Birdmana, který se snaží vymanit ze stínu jedné role. Promyšleným tahem režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárrita je fakt, že ústřední roli Riggana hraje Michael Keaton, jehož s hrdinou snímku spojuje právě syndrom chronické zafixovanosti široké veřejnosti z jedné jediné role: superhrdiny Batmana z Burtonovy dvojadaptace (Batman, 1989 a Batman se vrací, 1992). Superhrdinskou zkušenost měli i Edward Norton (Mike) díky snímku Neuvěřitelný Hulk (2008) a Emma Stone (Sam) prostřednictvím filmu Amazing Spider-Man (2012). (geklon)
Reklama