Dáma ve zlatém

Zajímavý, skvěle zahraný, dramatický snímek restitučního sporu židovské dědičky fašisty ukradeného majetku proti rakouskému státu. Poučná je rovina, v níž se zjevuje nepříliš uváděná pravda, že po nástupu nacistů k moci Rakušané této ideologii nadšeně tleskal, vítali Hitlera a dělali všechno proto, aby se mu jeho veleprojekt s vyhlazením všech Židů zdařil. (28.04.2018)

Kvalitatívne a svojou rozpoltenosťou mi film pripomína svoj plagát. Dejová linka, ktorá sa týka minulosti hlavnej postavy bola výborná a zaujímavo dramaticky spracovaná, plná silných scén, no zato druhá časť príbehu, ktorá sa venovala súčasnosti a právnemu vymáhaniu pozostalosti, nestála ani za máčny mak. Príšerná, ale vážne príšerná nuda, plná právnických kecov a trápne sa tváriaceho uplakaného Reynoldsa, ktorému som neveril ani to, že má nos medzi očami. Vidím to na slabý priemer, presne pol na pol. 50/100 (09.06.2017)

Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné. (23.06.2015)

Kultivovaně natočený, ale naprosto nevzrušivý snímek, u něhož jsem zpozorněl pouze ve scéně, kdy se objeví postava Ronalda Laudera. "Víc Kožených a Železných," vzpomněl jsem si přitom na výrok jednoho nejmenovaného tuzemského politika a na arbitráž, za kterou jsme kvůli Vladimírovi zaplatili Lauderovi a CME 355 milionů dolarů. Může nás tedy hřát pocit, že jsme na ten Klimtův obraz přispěli tak nějak všichni. (24.10.2015)

Na začátku se to malinko táhne a sem tam je to nuda, ale příběh je to hodně silný a Helen Mirren dokázala postavu Marie Altmann zahrát tak, že mi přirostla k srdci a soucítila jsem s ní každou minutu filmu, proto jsem mírně překvapená, že nezískala nominaci na Golden Globe. Nicméně příběh Marie mě dojal a jsem ráda, že to skončilo, tak jak to skončilo. (01.01.2016)