Dědeček, Kyliján a já

Je to zvláštní, ale tento film jsem neznal. Při jeho sledování jsem se nechal unášet přirozeným a přesvědčivým výkonem Davida Scheinera, který hrál Jožku. Vzhledem k tomu, že není ve schopnostech ani ne 8letého kluka naučit se tak perfektně filmovou roli a tak prvotřídně ji zahrát, musel se s ní David Scheiner opravdu sžít. Filmové zpracování námětu je prvotřídní. Děj volně plyne a má hlavu a patu. Naprosto nenásilnou a dětem srozumitelnou formou je zde podáváno životní dilema Jožkova dědečka. Jožkův dědeček býval v Královicích převozníkem. Nyní tam je však postavený most a dokonce se bude bourat i jeho chalupa. Dědeček se proto rozhodl odejít do domova důchodců. Jožkovi se jeho rozhodnutí však vůbec nezamlouvá a dědečkovi ho rozmlouvá. Má se děda nechat dětskými argumenty přesvědčit a postavit si novou chalupu jinde? Pozornému divákovi jistě neujde drobný logický nedostatek. Když se Jožka rozhodne vydat se za dědečkem, nastupuje do tramvaje. Číslo tohoto vozu je 6227. Jede ovšem vozem s číslem 6160. Nakonec však vystoupí z vozu číslo 6246. Přitom, jak s rozhovoru s průvodčím vyplývá, jede přímo, tedy bez přestupování, až na konečnou. Nemohl tedy přestoupit do jiného vozu. V souvislosti s tímto filmem mě napadá následující příměr. Dříve lidi museli při psaní textů vystačit s tím druhem písma, které jim nabízel psací stroj. Když se však na počítačích objevily textové editory, které nabízely desítky, ba stovky druhů písem, začali je bezmyšlenkovitě používat. Jako by platila zásada, čím víc se jich v textu objeví, tím lépe. Dnes mají tvůrci filmů k dispozici také možnosti pro tvorbu triků a efektů, o kterých se jim dříve ani nesnilo. A jako by i zde platila zásada, čím jich bude ve filmu víc, a čím budou šílenější, tím lépe. Ano, těmi je potřeba ohromit diváka. Děj? Ten nezřídka stojí bohužel až na druhém místě. (12.06.2011)

Pohodový, jemně laděný, poeticky prázdninový příběh, nejen pro nejmenší diváky a jejich rodiče. V hl.roli perfektní David Schneider, o dva roky později se předvedl v podobně laděném snímku "Červená kůlna" opět od režiséra Hanibala, dědečkem mu zde ale nebyl Bohuš Záhorský nýbrž Rudolf Deyl ml. jako děda Karpíšek samorost a převozník v jedné ze svých posledních nezapomenutelných rolí. Film byl ve své době ověnčený řadu neméně významných festivalových cen.. (12.05.2006)

Kde jsou ty časy... Nu, musel jsem si zase jednou povzdechnout, protože >v rámci žánru< ani po téměř půlstoletí neztratil tenhle poetický film své kouzlo (a kde jsou už dnes ty současné podbízivé uhýkané srágory, že...) a navíc - pro vnímavé fandíky - se zde asi poprvé v českém filmu objeví dva úžasné technické klenoty té doby - nadčasový sportovní kabriolet Porsche 356 a d.m.s.n. nejkrásnější letoun všech dob - Sud Aviation Caravelle. ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Sud_Aviation_Caravelle ) . . . A za ten příběh - ach dědečku i Kyliáne, pamatuju si vás! Vrátil jsem se s vámi zase po letech do dětství a byl to pěkný výlet! Tak šťastnou cestu... - - - - - (Poprvé viděno kdysi v dobách černobílých, hodnocení po repete 13.4.2013 na tv Barrandov /zas po čase jeden z mála smysluplných počinů téhle stanice/ 348., komentář zde nostaligický coby dvacátý - 13.4.2013) (13.04.2013)

V poctivém smyslu slova rodinný film-krásná magická hudba, mám ho navždy pod kůží....Film o čistých duších... Deyl už byl během natáčení velmi nemocný -až tak- že se filmový štáb o něj strachoval. Malý David kterému před natáčením snímku zemřel otec k Deylovi velmi přilnul a těžce tuto situaci nesl. (18.10.2012)

Jestliže je pozdější Hanibalova Červená kůlna filmem o obrodné síle stáří, pak je Dědeček, Kyliján a já studií obrodných schopností dětství. Malý chlapec odjíždí za svým dědečkem-převozníkem na venkov, svou zvídavostí a okouzlením v něm oživuje společně se vzpomínkami také jeho odeznívající vitalitu a probouzí v něm sílu, s níž se vzepře osudu (jeho domek má být zbořen a on se má odstěhovat do "starobince"). Narozdíl od městské Červené kůlny, která má formu koláže, se v tomto ranějším snímku vrství emocionálně bohaté scény z přírody. Člověk, lhostejno zda stařec či dítě, nachází v krajině nejpřímější cestu k sobě samému. Takovou klíčovou scénou je dědečkovo noční plavání, které dokonale symbolizuje jeho znovuzrození, uvědomění si sebe sama a své vůle svobodně žít a bojovat. (20.02.2010)