Ružové sny

Růžové sny jsou malý orbis pictus: Hanák jimi syntetizuje různé společenské i individuální životní formy – s důrazem na mnohotvárnost ideálů, (zlo)zvyků i předsudků, které usměrňují mezilidské vztahy i poměr člověka k jeho životnímu prostoru. Úsporné obrazy se v plynulém, neupovídaném vyprávění, protkaném nenahodilými analogiemi (jež upamatovávají na plně nepostihnutelné correspondances, tajemnou stavebnost skutečnosti), přirozeně druží, svědčíce současně o všem – o životě, místech a snech, o pocitech, práci i láskách, o lidech, zvířatech a věcech – , a uvádějí tak do jednoho nerozdělitelného světa, jehož drolivost je jen zdáním, vyvolaným vlastní labilitou jeho obyvatel – herců i diváků. (22.12.2013)

„Právě uběhlo 10 vteřin vašeho života!“ Co mne od prvních scén na Hanákově filmu upoutalo, bylo jeho poetické kouzlo tkvící v obrazu kažodenního života, také pak v jednoduchém, ale příjemně jemném humoru, kameře se smyslem pro výtvarno i nádherné Hapkově hudbě, která tu doprovází nejen pošťákovy „růžové“ sny či scény s prostřihy na staré fotografie a lidová výtvarná díla. Zajímavé v rámci tohoto stylu, ve filmu zobrazujícím částečně nepropustnou hranici mezi dvěma světy romské a původní slovenské komunity na vesnice, je pak kombinace dvou hudebních stylů, kdy se Hapkovy „pouťové“ motivy střídají s klasickou romskou hudbou a zpěvy. Samotný příběh na mě však oproti oné poetice již tolik nezapůsobil. Zamilovanost přinesla i své momenty, ale tam, kde se zřejmě mělo prohloubit drama nebo jsem měl pocítit nezapomenutelné okamžiky vzácných setkání letní lásky postupně odsouzené k vynucenému konci či smutných procitnutí Jakuba mimo ně, tam se mi občas snímek trochu vlekl. V této chvíli mě tedy Ružové sny nezasáhly tolik, jak mohly, přestože svým náhledem do rozdílů dvou komunit v jedné vesnici přinesly v rámci čs. kinematografii své doby cosi jiného. [70%] (18.01.2024)

Slavný film Dušana Hanáka Růžové sny vypráví o světě na pomezí vesnice a kolonie. Logicky, vzhledem k předchozímu Hanákovu zaměření, je zde život v kolonii vnímán semidokumentárně a našinec je opravdu rád, pokud film sleduje se slovenskými titulky. Rozdíly mezi vsí a kolonií jsou transponovány skrze pohled na mladou lásku a výsledkem je atraktivní pohled na cosi jiného. Mladý Nvota s ještě mladší Bittovou jsou autentičtí až na dřeň. (10.12.2020)

Růžové sny jsou zvláštní film. Na jednu stranu se tu v duchu jakési variace na téma Romea a Julie setkáme s celkem realistickou konfrontací dvou odlišných kultur. Musím přitom říct, že tak silný vhled do života v romské vesnici jsem ve filmu možná ještě neviděl. Ona konfrontace dvou odlišných kultur má přitom i své hudební vyjádření, kdy vcelku typická hudba Petra Hapky (snová i hravá) se mísí s typickou folklorní hudbou romskou. Nejhezčí jsou však poetické/snové pasáže, v nichž je kouzlo jakési letní poezie. Tak jako léto vždy pomalu odchází, odešla i poněkud naivní láska dvou mladých lidí odlišných kultur. Láska odešla, krása mladičké Ivy BIttové zůstala. (14.11.2023)

Poetické sbližování a vzdalování dvou odlišných duší na pomezí reality a snu. Rozpoznatelný rukopis režiséra Dušana Hanáka, pozitivní až idylická nálada celého snímku, vynikající civilní herectví dvou okouzlujících hlavních hrdinů, skvělé písně a hudba z pera Petra Hapky. Co si přát víc? Snad jen, aby se jednou, až budeme minority všeho druhu chápat jako neoddělitelnou součást naší společnosti a ne jako její přítěž či nucené zlo, mohlo stát téma tohoto filmu anachronismem. A stejně tak jako Jolanka v závěrečném snovém obrazu odpoutává Jakubovo uvězněné srdce (což je mimochodem jedna z nejhezčích metafor, kterou jsem v našich filmech viděl), abychom se od těchto myšlenkových stereotypů odpoutali i my. Snad jednou... (04.12.2009)