Bowling for Columbine

Azda najhumornejšie na genéze relevantnosti takejto exaltovanej dokumentaristiky akú forsíruje napríklad Moore je jav, v ktorom sa komentujúci vedia rozdeliť do dvoch rozčarovaných táborov, pohrúžiť sa do osvojených póz súdnosti na pokraji agónie a vzápätí odštartovať samopašné habkanie ústiace do neurovnaných tvrdení. Ak dovolíte rád by som sa k Vám nachvíľočku pridal :-)______Vec sa má takto, 0 alebo 100 je nonsens, napredovať stredovou úžľabinou rozhodnutí má v poznámkovom bloku každý, ale darí sa to len zopár šťastlivcom, ktorých mená by som zajtra privítal na mojom stole.______Omáčku bokom, nožom priamo k mäsu. Nech už je objektivita akokoľvek neuskutočniteľným výjavom, názorová „tsunami“ preplnená patvarmi a vábenie invektívnym globalizovaním je na nehoráznom vzostupe, tak kto sa zrovna nezačleňuje do tried : „už to mám odžité, nedbám“ alebo „neprehováraj ma, je to klamstvo, viem to“ , zákonito usúdi, že pomerne veľa (kedysi dávno nevypočítavo ustanovených) zložiek súžitia sa (už dlhé roky) rúti do smradľavých sračiek. Kto upozorňuje na ich smrad, nepritakáva väčšine, nebodaj naznačí akýsi (byť aj prehnaný, veď čo dnes nie je zveličované?!) postoj, tak je hneď ľstivým (demagogickým) magorom, ten na ktorého si kde kto rád ukáže prstom : „aha, to on nedrží s nami“. Zoči-voči dennodenným hovadinám zo spravodajstiev, popri zabednených slepcoch „new generation“, ba aj s istotou, že samotárske táranie nič nezmení, si oveľa radšej posnorím v kritických útokoch na všednú skazenosť, než silácky salutovať naservírovaným „rozkazom“.______“Bowling for Columbine“ oprávnene špiní/viní ďalšiu hŕstku hviezd zo zástavy spojených štátov, s prihliadnutím k historickej i súčasnej informovanosti pátra po ložiskách násilnických sklonov, po príčinách orientácie médií na strach, po mýtoch kanadskej odlišnosti a prudko útočí na háklivú slabinu celého národa-zbrane. Od paradoxne nenáročnej-zákonnej disponibility (banka, K-Mart), cez hromadný dopyt (NRA) až po nenavrátiteľné-tragické zneužitia (Littleton, Kayla Roland). Navodzuje husiu kožu i zvádza k rehotu. Podnecuje nedôveryhodnosť, ale aj ovplýva skutkovou podstatou viny-ciže vie kto je páchateľ, pozná jeho činy-a na bitevnom poli ho trestá najprísnejšími údermi. K tomu vrodená vada amíkov-brať sa moc vážne+dbať o najdesivejšie skonštatovanie ujmy a po doladení (možno príležitostne) neobjektívnym prednesom je do atmosféry vpustená otázka krutej neohľaduplnosti hodná k bezodnému uvažovaniu.______“Donated by greene home for funerals“. (19.08.2010)

Začnem kritikou. Najväčšiemu ohlasu za zrejme tešia pasáže s Charletonom Hestonom. Lenže práve pri nich sa Moore chová tak diletantsky, ako novinári Markízy. Príde k nemu a my vieme, že po krátkom normálnom rozhovore zasadí hercovi ranu pod pás. Heston je celý čas milý, prekvapí už fakt, že ho prijme, ale vážne neviem, ako inak má reagovať, než odchodom, keď niekto začne naňho slovne útočiť. Moore ho samozrejme prenasleduje a pokladá mu "ešte jednu otázku", Heston dokonca ako jediný myslím k veci odpovie na otázku, prečo sa zrovna amíci musia zabíjať, spomenie totiž rasové problémy. V priemysle, ktorý Moore kritizuje, sa mal radšej zamerať na nejakú zbrojovku. Na druhej strane zase dokáže vyťažiť veľa z návštevy vedenia hypermarketových reťazcov, rieši "príčiny" ako počítačové hry, násilné filmy, Marilina Mansona (tu sa najhlbšie prejavuje zakomplexovanosť istých skupín spoločnosti) a krvavú minulosť USA a vyvracia ich. Lenže iba tak inštinktívne, bez odborného komentára psychiatrov. Dve hodiny dokumentu o strachu, násilí a vraždách na školách je však natoľko pútavých, občas vtipných, občas vtipných na autorov účet, že by z toho mohli byť hodiny aj tri a vôbec by sme sa nenudili. BTW doporučujem kombo Bowling for Columbine a Elephant. (27.02.2015)

#49 Tak především tu máme spoustu faktů. Dále také spoustu paranoidních blbů a spoustu ironických ukázek toho, jak moc jsou američané slepí vůči realitě dnešního světa. Co tu je ale také a co mi zároveň nejvíce vadí, je ten jasný tlak, kdy mi autor ukazuje pouze jednu stranu mince a nutí mě tak udělat si zkreslený obrázek o celé problematice. Dohánění věcí do extrému mi vždycky vadilo a zde je toho jasným příkladem třeba sled "faktů" (spíše domněnek) zhruba v polovině dokumentu, který mi ukazuje pouze to špatné, ale nepřidá žádný klad, díky kterému bych měl tu možnost rozhodnout se. Je to sice úsměvné ale je to také podbízívé a nefunguje to na mě ani za mák. Slabších 60%. (02.06.2011)

v žánru dokumentárních filmů absolutní špička, něco mě ale brání dát *****, nejspíš to, že mě chvilkama přišlo, že si Moore protiřečí a také proto že některé pasáže byli místy zdlouhavé. Ovšem nemůžu říct, že by v tomto filmu bylo něco co bych vystřihl. Nejvíce mě asi dostal ten rozhovor Moora s Charlotnem Hestonem, ale takových nezapomenutelných momentů tam bylo víc. (04.12.2004)

Je mi jasné, že objektivitu Michael Moore zahodill spolu s plenou a od té doby si prostě jede (a určitě i nadále pojede) svým stylem. Ale víte co? Je to přehlídka sarkasmu a ironie a to mám rád, i když je to občas přitežené za vlasy. Mně tenhle druh dokumentů vždycky bavil. Co je ten důvod, proč přivřu oči nad celkem zásadními nedostatky? Tak už třeba tolik, kolik takováhle blbina dokáže naštvat lidí a jak se kvůli ní dokáží hádat do krve. Nechápu moc argumenty "Moore mi nutí svůj pohled!". Nutí? Prostě jenom ukáže svůj názor a vy si z něj vyberete, co chcete. Na tohle se musí dívat s nadhledem a nevzhlížet k Bowling jako k modle. Zajímavé to bylo, zábavné to bylo, myšlneku to mělo...líbilo. (17.08.2009)