Peníze nebo život

Ve všech ohledech lepší než narychlo slátaný Pudr a benzin. Voskovec s Werichem tentokrát dali dohromady mnohem filmovější a propracovanější scénář, Jindřich Honzl se za kamerou také očividně cítil jistěji, němé groteskní sekvence jsou skvělé a slovní humor pánů V a W zrovna tak. Úspěch je zaručen kromě jiného tím, že ani jeden z nich prakticky nezmizí ze záběru, a tak se pořád něco (velmi vtipného) děje. "Máte to tu hezký, ale umřít bych tu nechtěl." (24.01.2015)

Ve svém druhém filmu se Voskovcovi a Werichovi podařilo nalézt ucelenější formu. Rámcovým dějem tu byl příběh dvou bývalých spolužáků, kteří při honbě za ukradeným šperkem zažijí řadu bláznivých dobrodružství. Nejzdařilejší je série geniálních klauniád na jezeře a v muzeu, patrně nepřekonaná zůstane úvodní prezentace "rodinného zvěřince". Pozornost si pak zaslouží i jeden z prvních hudebních klipů, v němž Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají legendární song Život je jen náhoda. První filmy této komické dvojice byly do značné míry improvizacemi. Šlo v nich především o hledání nových možností a cest k oživení české filmové veselohry. V a W přišli do ateliérů bez sebemenších zkušeností a proto používali osvědčené jevištní výstupy, které jen volně skloubili jednoduchým dějem. Snažili se přitom nikdy nedostat do stojatých vod podbízivého humoru, jemuž se na jevišti Osvobozeného divadla všemožně vysmívali. Proto se také ve svých prvních filmech zásadně vyhýbali styku s profesionálními filmaři a volili raději své spolupracovníky z řad divadelních kolegů - režiséra Jindřicha Honzla, skladatele Jaroslava Ježka a výtvarníka Františka Zelenku. Ani jeden z nich ovšem neměl do té doby velké zkušenosti s filmem a to mělo pochopitelně své stinné stránky, zejména v případě Jindřicha Honzla, který se nedovedl vymanit z ryze divadelního pojetí režijní práce. Také při výběru dalších představitelů dávali V a W vědomě přednost členům Osvobozeného divadla a jejich zásluhou pronikla do českého filmu řada nových tváří, přinášejících s sebou nový humor a styl (Nedbal, Černý, Filipovský, Záhorský, Trégl a mnozí další). Současně se však potvrdilo, že nedostatek základních profesionálních zkušeností a znalostí může oslabit výsledný efekt. V další filmové práci si ostatně Voskovec s Werichem vzali z těchto cenných poznatků ponaučení a přizpůsobili se moderním požadavkům soudobé kinematografie. (05.12.2009)

Druhý Honzlův počin už mě zdaleka nenadchl tolik jako první a asi bych nevěděl, za co dávat třetí hvězdičku, nebýt několika drobných radostí – ejzenštejnovská montáž a konstruktivistická geometrie některých záběrů v úvodní honičkové scéně, vypravěčské pokusnictví např. v podobě odvážného flashbacku do školních škamen při prvním setkání ústřední dvojice, zvláštní využití Ježkovy hudby (teď nemluvím o těch nejokatějších „komických efektech“, ale o celkové výstavbě dlouhých groteskových scén i o některých pasážích s dialogy, kde muzika úplně ztrácí typický ježkovský charakter a přechází do pozice téměř standardní filmové hudby) a pár dalších. Některé humory jsou opravdu humorné (mj. Voskovcův monolog nad rukou ve váze), ale nejméně tolik jich je nevtipně chtěných (mj. „rodinný zvěřinec“) a řada pasáží je prostě jenom obyčejně neobratných a nudných. Skoro bych až řekl, že jak Honzl přestal bezuzdně experimentovat a snažil se o konvenčnější, filmovější, „komerčnější“ režii, začalo být daleko víc vidět, že film mu zas tak moc nejde. Následný přechod dvojice V+W pod Fričova režisérská křídla byl myslím logický. (06.02.2011)

Druhý film dvojice V+W je asi pro leckoho nestravitelný, pro mě je ale ukázkou filmových postupů, jaké se v československém filmu skoro neobjevovaly. Zápletka není vůbec důležitá, resp. je velice předvídatelná, ale jednotlivé gagy a scény (zvláště ta na jezeře) jsou kouzelné. A jako bonus je tu hudba Jaroslava Ježka. (26.09.2007)

V pořadí druhý film V+W v porovnání s prvním vydatně "zfilmovatěl". Prvkem, který upoutá naši pozornost, je samotné zaměření filmu. Rok natáčení 1931 se pohybuje i nadále v rovině života ustáleného, postrádajícího otřesy a krize, v té době stále ještě nabíhající, do něj zasahuje jen velmi zprostředkovaně. Mluvit o tom, že film byl podobně jako PUDR přijat rozpačitě, není přesné. Řadu motivů, které v něm byly použity nalezneme např. v soudobé veselohře U NÁS V KOCOURKOVĚ. "Okupovat" podle údajů filmového historika pražské premiérové kino té doby víc než měsíc má k neúspěchu a rozpakům - zdvořile řečeno - víc než daleko. Za povšimnutí stojí i dvojice Hermanová-Vítová; obě jsou tu zachyceny ještě v dívčím rozpuku svého ženství (v době natáčení bylo Hermanové 18 a Vítové 17 let). Zajímavé a mimořádně neobvyklé jsou i rozsáhlé "němé" scény. I toto dílo patřilo v dobovém kontextu nesporně do absolutní špičky tehdejší tvorby. (29.08.2011)