Sedím na konári a je mi dobre

Ale jo, nedá se to jinak. Ze začátku jsem na to koukal jak tele na flašku rimu, ale nakonec se z toho vyklubal solidní a především po pocitové stránce velmi silný snímek. V podstatě všechny postavy velice zajímavé, ale nejvíce mě osobně zaujala postava mladé oddané komunistky, která byla natolik zfanatizovaná, že pro ni byla ideologie důležitější než vlastní "mozek". (02.09.2008)

Príbeh je celkom zaujímavo podfarbení, má svoju dejovú ľahkosť, dobrých hercov čo príbeh v niektorých slabších vetvách povytiahnú a z prevažne jednotvárneho príbehu vykresajú príjemnú poetickú komédiu, svoje tu spraví vykreslenie doby začínajúceho socializmu a regresie, dotvorí to pozadie príbehu a urobí z neho pri blížiacom sa závere menšiu drámu z niekoľkými silnými momentkami. Jakubisko film solídne zvládol, bez toho aby to nejak zbytočne preplácal. /70%/ (18.11.2009)

Včera jsem si zase jednou připomněla v TV tento výborný film. Mám ráda Jakubiskovu poetiku a výtvarnost, ale v některých jeho jiných filmech je převálcována roztahaností děje a nejasností postav. V 80. letech byl Polívka mým velkým oblíbencem, zvláště na divadle, ale zde mu to také velmi sedlo. I ostatní herecké výkony byly výborné, plus muzika, výtvarnost a i zajímavý a dokonce napínavý děj. Z dalších Jakubiskových filmů mám ráda Perinbabu / hlavní role výborná G. Masina / a Tisícročnú včelu. (30.04.2013)

Poselství filmu je jasné. Dobré je i jeho zpracování, myšleno zachycení mění se poválečné doby. Jenom je to dost rozvleklé. Navíc něco mi místy nedávalo smysl. Nemluvě o tom, že Polívku jako herce moc nemusím. A on v kombinaci se slovenštinou, to z mého pohledu není moc šťastné. A nebo už mi ujel vlak a moc z toho nechápu protože Jakubisko a doba, kdy film vznikal. V ní to asi muselo působit trochu jako zjevení. (22.05.2020)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)