Sedím na konári a je mi dobre

LFŠ 2008 ... Film jsem sice viděl už dříve, ale uvědomil jsem si, že si z něj nepamatuji ani ono pověstné "ň". :) Tak jsem na něj šel znovu a hodnocení neměním. Jakubiskovi (tomu s klobúkem :)) se tentokrát perfektně vydařila výprava a celková plynulost děje, dialogy i humor, herci byli obsazeni výborně, Markéta byla sice místy toporná, ale fantasticky se doplňující mužské role vše vynahradily. Nutno však zmínit i negativy - závěr byl dle mě až nesmyslně natahovaný, vše mohlo skončit klidně o 20 minut dříve, navíc by se Jakubisko neměl bát více naznačovat, tento film totiž trpí takovým nešvarem - vše říká na plnou hubu. Až to je místy ubíjející. I tak je to ale film krásný. (21.08.2005)

Jakubisko je geniálny, skvelo vyberá námety, hercov aj prostredie. Vytvára dokonalo snovú atmosféru, akoby z iného sveta a čo sa týka hlášok-ja som viac než spokojná. Je to slovenská klasika, beriem ho tak aj keď je koprodukčný, ako veľa Jakubiskových snímkov. Tento je jeden z mnoha, ktoré milujem:) (02.07.2014)

Trochu ako Bertolucciho Novecento. Štvrtú hviezdu som mal pripravenú v zálohe, ak by na tú mínu skočil niekto iný, ale nestalo sa, Jakubisko nenašiel odvahu. Pritom mu odvaha nechýbala v iných momentoch, natočiť to pár rokov predtým, neskončí v trezore film, ale on sám. Herci na jednotku, škoda, že im to tam kazili postsynchróny, stupídny nápad zapojiť do deja žalúdočné problémy a dve hodiny čistého času. Ku koncu sa to predsa len vlieklo. Celkovo však spokojnosť. (27.01.2024)

Myslím, že jsem odhalil, v čem tkví umělecké principy (tropy) tohoto filmu. 1, Klíčové je, že pro většinu akcí se využívá jen jedna kamera. A když nastane střih, odehrává se scéna zas trochu někde jinde. To má za následek velice svižný a jakoby zrychlený umělecký dojem a dopad na diváka. Žádná scéna není rozměňována přes více záběrování a pokud přece jen, další pohledy kamery jsou z míst, kde byste je věru nečekali. 2, Film je chronologický, ovšem umělecký vklad tkví v tom, že scény začínají i končí nenadále a neočekávaně, ve stylu balkánské vznětlivosti Kusturici. 3, Film si vypůjčuje styl sovětské montáže. Konkrétně střih z jednoho obrazu na stejný obraz, který je ale zrcadlově obrácen (viz třeba filmy Muž s kinoaparátem, Křižník Potěmkin). To lze pozorovat u minimálně pěti případů. ____ Zajímavé je, jak film vytěsňuje čas a chod dějin na pozadí a zavádí to zpět přes různé znaky a „okolní“ události. Ty ale nesouvisí s hlavními hrdiny. Protože Jakubisko natočil umělecký film, nikoliv však o umění a eskapismu, ale o denním plahočení a paradoxně o zevšednění. (26.08.2008)

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)