Sedím na konári a je mi dobre

Jakubiskovým sebenalezením (či spíše odvážným přiznáním se k jinakosti) ve Zbězích a poutnících začíná i jeho problematická (spíše než problematizující) reflexe dějin a role jednotlivce v nich. Laciná panoptikálnost, hrubé (fotografické) zrno, které skryje mnohou nedbalost a neschopnost, hereckou, režisérskou, kameramanskou i hudební, umožňuje velkoryse znázornit dějinné vlny, nezávislé na jednotlivci, mletému zrnu, z něhož se nic nového nezrodí, ale jehož vznícením se nasytí čas, ale také brání vhledu k vlastnímu semeni, z něhož lidský život vyrůstá. Jakýsi strach z psychologizace, psychologie jako toho „čehosi“ nehmotného, nezemského (a pro některé, snad i pro Jakubiska samého, mimozemského) a tedy i tabuizovaného, zde vystavuje lidskou duši výlučně ve chvílích krajního zvýznamnění se - jako by nebyla přítomná jindy, než ve okamžicích krajního subjektivismu, v momentech, kdy se zažité navrací tak nezastavitelně, že z jeho trosek vytryskne ten skutečně pravý obraz, nezávislý na konvenčním postřehování dat. Svět, který Jakubisko buduje, se tak podobá mučírně, která poměřuje odolnost individuí době a přitom svým lhostejným, zdánlivě objektivním, hlediskem pomíjí diváka, jenž se snadno ztotožní s vyprávějícím zbožštěným historikem a může svrchovaně – a neoduševněn i beztrestně – soudit. Čím jsou dílčí zobrazení niterných v/ý/stupů, vždy sporadické, jakoby nahodilé, přesvědčivější a silnější, tím hlouběji ode dna nabírá dějinná vlna, aby se rozlila i řečišti těch nejnepatrnějších vlásečnic. A to je snad ještě surovější postup, než jakým byl útok na city diváků „novovlnným“ (!) bezradným, ba níže než hovadským, zabíjením zvířat a estétskou simulací krutostí v prvním zmíněném nepodarku, ve Zbězích a poutnících. Plachý „okamih“ komunistického násilí při zatýkání obou „otckov“ se v dané optice jeví být jen okázalou maskou dějinné slepoty, ospravedlněním jediné, jedinečné viny, kterou nikdo krom režiséra nezná a kterou přitom znají všichni. Jakubisko ex machina. podvod (s malým p). (24.02.2017)

Hodně zajímavý film a výborná one man show Bolka Polívky. Ale není to film co by dokázal udržet pozornost diváka po celou dobu. Je moc roztříštěný a v podstatě bez gradace. Sice sází jednu vcelku zajímavou scénu za druhou a jako vždy u Jakubiska perfektně propracované kulisy, ale ty jeho podobenstva jsou docela blbě stravitelná. A u Markéty Hrubešové nevím jestli je poklonou to že v sedmnácti vypadala uplně stejně jako ve třiceti. (22.11.2008)

+3* Zatím nejlepší Jakubiskův film, aspoň z těch co jsem viděl (na Tisícročnú včelu stále čakám), ale ani tak to není na 4 hvězdičky a nevidím důvod se k němu vracet. Víc než příběh a herecké výkony mě zaujala kamera a výprava, což asi nebude moc dobré, protože osudy jednotlivých postav mi byly víceméně lhostejné a neudělal jsem si k nim vztah. Běžný divák si podle mě z filmu nemá co odnést, takže je to spíš pro artové fajnšmekry, ale nechci paušalizovat. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (05.05.2021)

Myslím, že jsem odhalil, v čem tkví umělecké principy (tropy) tohoto filmu. 1, Klíčové je, že pro většinu akcí se využívá jen jedna kamera. A když nastane střih, odehrává se scéna zas trochu někde jinde. To má za následek velice svižný a jakoby zrychlený umělecký dojem a dopad na diváka. Žádná scéna není rozměňována přes více záběrování a pokud přece jen, další pohledy kamery jsou z míst, kde byste je věru nečekali. 2, Film je chronologický, ovšem umělecký vklad tkví v tom, že scény začínají i končí nenadále a neočekávaně, ve stylu balkánské vznětlivosti Kusturici. 3, Film si vypůjčuje styl sovětské montáže. Konkrétně střih z jednoho obrazu na stejný obraz, který je ale zrcadlově obrácen (viz třeba filmy Muž s kinoaparátem, Křižník Potěmkin). To lze pozorovat u minimálně pěti případů. ____ Zajímavé je, jak film vytěsňuje čas a chod dějin na pozadí a zavádí to zpět přes různé znaky a „okolní“ události. Ty ale nesouvisí s hlavními hrdiny. Protože Jakubisko natočil umělecký film, nikoliv však o umění a eskapismu, ale o denním plahočení a paradoxně o zevšednění. (26.08.2008)

V létě '89 pro nás tehdejší dvacátníky jeden z nadějných signálů, že ledy tají, že se zase může o nedávných dějinách říkat o něco víc pravdy, kterou jsme tušili za tou oficiální a takto vyslovenou nadšeně hltali. Plus emocionální zásah na komoru. Jakubisko projednou dal celou svou poetiku a filmařskou rafinovanost plně do služeb neelitního, všelidsky sdělného vyprávění, ba i ten Bolek je tu tak báječný hlavně proto, že je přes všechno bolkovské řádění neobvykle herecky pokorný, neuzurpuje si víc prostoru, než kolik jeho postavě patří. Vznikl film dýchající jak dějinami, tak i člověčí potřebou najít si v jejich neúprosném toku prostor pro žití vlastního jedinečného života, film sladký i hořký, vzdorný i smířlivý, jakých se v těch našich československých končinách za celou historii urodilo jenom pár. (16.11.2013)