Kočár do Vídně

Na sklonku 2. světové války připravili Němci venkovskou ženu o manžela a teď, když si dva jiní - dezertéři - vynutí její pomoc, je vdova rozhodnuta se pomstít. Starší Němec je zraněný, mladší naivní, takže stačí je postupně odzbrojit, počkat na správnou chvíli a ukrytou sekerou zpečetit jejich osud... I když zohledním u nás ojedinělou ambici natočit syrové, věcné drama bez komického zlehčování, fakt, že jde o možná nejpomalejší road movie všech dob nebo z dnešního pohledu nekonvenční obsazení Ivy Janžurové, pořád mi schází to hlavní, proč se vůbec na filmy dívám: silný emocionální zážitek. Bylo k němu skvěle nakročeno, ale prostě se u mě nedostavil v míře, jakou jsem očekával. První, přehlednější a dobře rytmizovaná polovina filmu byla víc než slibná, s věrohodností druhé už jsem měl čím dál větší problém. U tolik oceňovaného filmu bych nečekal tolik dramaturgických přehmatů a nedůsledností. Namátkou: 1.) Proč se o tom, co ději předcházelo, dozvíme titulkem? Proč nejsme u toho? Přímočarý vpád do děje by rychle a srozumitelně rozdal karty, posílil diváckou spoluúčast a zvědavost, co bude dál. Všechna ta kradmá gesta, pohledy a komunikační problémy hlavní trojice, tedy převážná většina filmu, by získaly na významu a informační hodnotě ve chvíli, kdy k nim dojde, nikoli až zpětným domýšlením. Jen kdybychom znali právě tu základní situaci "seznámení" a chápali z ní, jaký si kdo o tom druhém udělal obrázek - tedy z čeho vychází postupně se hroutící plán jedné i druhé strany. 2.) Ve filmu je málo dialogů,což je zdánlivě ideální, ale když už postavy promluví, často říkají věci, které by bylo možné jednoduše ukázat. Proč se o datu událostí musíme dozvídat z rozhovoru Němců? Proč se jen mluví o tom, že zdálky slyšeli ze vsi hrát dechovku a z toho usuzují, že válka skončila? Proč tu dechovku neslyšíme? 3.) Není jasné, zda Iva Janžurová nerozumí německy, nebo to jen vychytrale předstírá. Ve filmu jsou přitom momenty, kdy je třeba to jednoznačně vědět. 4.) V posledním dějství filmu není dost přesvědčivě zdůvodněno její jednání. Impulsem k této proměně z mlčenlivé, apatické a jakoby bezpohlavní Nemesis v řekněme citlivější bytost mělo být něco mnohem jednoznačnějšího. Skoro si říkám, že proměnlivý vztah na ose Janžurová-Hanzlík by byl uvěřitelnější, kdyby ta žena přišla o syna, nikoli o manžela. Tak jako tak, Hanzlíkova "citová korupce" nemá správnou gradaci - silnější podněty, které venkovanku nechají chladnou, přijdou dřív než slabší, které na ni přitom zapůsobí víc. Samozřejmě jsou to jen moje osobní dojmy a možná to vypadá, že jsem hnidopich, ale všechna tato zdánlivě drobná klopýtnutí mě rozptylují a v součtu IMHO oslabují sílu i legitimitu právem kontroverzního konce. 60% (07.06.2010)

Jsem si vědom, že jsem v silné menšině. Ale čím méně lidí, tím snadnější jednota a v jednotě je síla, jak víme. Takže: pro mě je příliš laciné dotlačit film do kýženého vyznění, když z něj useknu všechno, co tomu předcházelo (tak třeba jistých šest let, pro začátek) a umístím ho celý do lesa, kde nehrozí jiná konfrontace než ta, která se mi bezprostředně hodí do uměleckého záměru. A i když to v době vzniku možná žádalo jistou odvahu, dnes je situace opačná, tak opačná, až se mi skoro nechce věřit. Nicméně můj odpor jen posiluje. (18.04.2020)

Tandem Procházka - Kachyňa za přispění J.Illíka (kamera), E.Krumbachové (kostýmy), J.Nováka (hudba) a trojice výborných herců vytvořil působivé bergmanovské drama o vině a trestu, pomstě a odplatě, o frustraci z konce války a nemožnosti nalezení společné řeči dvou znepřátelených stran. A pokud se zdá, že dialog by byl možný, je brutálně ukončen. Černobílá poetická kamera snímá efektně temný zamlžený les, jehož stromy se vynořují z hustých záclon mlhy a zase mizí jako němí svědkové dramatu mezi hlavními protagonisty. S každým dalším zhlédnutím lze objevovat nové drobné niance a detaily. Film, který oslovuje stále a jehož síla je v základních lidských potřebách - touze přežít a nenechat se zlomit. Rychlokvašní partyzáni zlehčují své činy povzdechem, že nejsou jako nacisti...nejsou...jsou daleko horší. J.Hanzlík vzpomíná, že smyčka na krku se mu stala téměř osudnou, když se během natáčení koně nečekaně splašili... (05.12.2011)

V jednoduchosti je síla. Okřídlené rčení si vzali k srdci tvůrci tohoto filmu a vcelku se jim zadařilo. Po celou dobu se totiž vlastně nehneme z lesní cesty, kudy míří onen "kočár" s třemi hlavními protagonisty. Dialogů je spíš pomálu a ještě ke všemu v mé veleoblíbené :-) němčině. Spolíhá se tudíž na atmosféru, herecké výkony a ústřední motiv. Herecky se to podařilo - Hanzlík výbornej i Janžurová ušla. Atmosféra se také povedla - zvláště musim vyzdvihnout hudební složku, která je excelentní. Ale i negativa se najdou: jednak nepochopim amatérštinu v podobě světlého prologu a v tom běžícího světlého textu, to mě dokáže naštvat... A pak mi ( narozdíl od většiny zdejších arbiterů ) nesedl konec - pro mě dost čitelnej, ačkoli jsem o filmu neměl žádný info předem... Proto **** (05.06.2009)

Tento film si, podle mého názoru, zaslouží maximální hodnocení. Popisuje situace tak absurdní a neuvěřitelné, a zároveň tak lidské, že nelze odolat. Celý film sledujete a těšíte se na to, až se Kristě pomsta podaří. Zároveň ale víc a víc váháte. Nakonec přijde úleva a vzápětí na to facka jak řemen. Proto si myslím, že tento film je skvělý a jeden z nejlepších českých filmů v historii. Sláva patří tvůrcům. (04.04.2018)