Polednice

Útlá básnická sbírka pořád láká. Na zlověstně prosluněné pole se tentokrát pomocí jedné z balad vydá i Aňa Geislerová, mladičký talent Karolína Lipowská a tým ambiciózních filmařů. Plíživé odcizování se ovdovělé matky s postupně vzpurnou dcerou, které nechce říct skutečný důvod, proč se tatínek ještě nevrátil, je natočené velmi solidně. Kamera několikrát znepokojivě zapracuje, ví, jaké úhly zvolit, atmostéra houstne a díky unavené a velmi soustředěné Geislerové začínáme být trochu nervózní. Potíž je v tom, že vše kolem není zrovna zajímavé. Horory u nás neumíme. Ovšem tohle horor není, ač se tak tváří a snaží hlásat do světa. Celé je to předvídatelné a nepřekvapující. Hudba naznačí, že se máme připravit. A ani se nelekneme. Potěší však práce s tím, jak tu muži představují ty slabší polovičky, jak se blíží zatmění slunce a nejen jeho, jak tvůrci nakládají s postavami vesničanů. Nejsou to žádné nezajímavé a otravné figurky á la Troška. Potěší manželský pár, který matce s dcerou pomáhá, starosta i jeho pomatená žena v solidním podání Daniely Kolářové. Nadržuju, ale domácím se to smí. (03.08.2016)

„ONA SE VRÁTÍ A VEZME DÍTĚ!“ /// Tenhle příběh vo starodávný sociální pracovnici nejde brát jako Erbenovu baladu. K tomu slouží Kytice. Tady jde o vesnickej film plnej vaty (aneb jak nasytit 85 minut), při kterým člověk sice prozře, ale zároveň zalituje promarněnýho času. Svýho. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) „U lavice dítě stálo“… tak to už mě nebere! 2.) Venku je vedro, že by starý hráblo! /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (10.08.2016)

Horor pouze v náznacích, drama pouze v náznacích, psycho pouze v náznacích. Prakticky ve všem, na co Sádek (Enšpígle, aspoň jména by ses mohl naučit psát správně) sáhnul, zůstal na půl cesty. Nejznámější balada Karla Jaromíra si rozhodně zasloužila lepší filmové zprznění než je tato veskrze průměrná čecháčkovina se vším, co k ní patří. Přizdisráčské hororové prvky eskalují v závěru pokusem o made in Hollywood, drama se omezuje na šepotání Zdeňka Muchy, uslintané pohledy Jiřího Štrébla a Kolářovou v hadrech z předminulého století, protože prostě bubák, vole. Psychotická epizoda Áni by pak mohla nabrat baladických rozměrů, všichni přeci víme jak balady obvykle končí, ale ne tady se pan Samir (u Enšpígla Sámer, a možná i Issa) posral a přitom se přímo podbízelo: Máme maso. Máma mele maso. Mele a mísí. Máme mísu masa. Ó, mami! .... Kde je Aneta?.... Líná atmosféra léta a širé lány, ano, ty bych mohl ocenit. V jiném filmu. Hvězda za snahu. (18.12.2016)

Po stránce technické, vizuální a herecké je Polednice nadstandardním českým snímkem. Problém mám vlastně jediný a tím je scénář. Příběh jako takový je v pohodě, ale poskládání jednotlivých sekvencí a tím i celkové vyznění jakoby vyšumělo trochu do prázdna. Jestli to je nejednoznačností symboliky, nebo něčím jiným, nedokážu přesně říct. I tak je ale pro mě Polednice spíše příjemným překvapením, které ukazuje, že i současný český film může dobře vypadat a kvalitně hrát. 6/10 (28.04.2017)

"My si mohli, když jsme si chtěli něco vysvětlit, říct: 'Chceme to jako v tom a tom filmu.' Protože myslím, že máme filmy docela nadrcené," řekl o tvůrčí spolupráci za kamerou režisér Jiří Sádek. Kolikrát asi a v jakých všech fázích práce na "Polednici" zaznělo 'Chceme to jako v Babadookovi'? Diváci, kterým tento zásadní hororový titul posledních let neunikl, budou nevyhnutelně z filmu mít pocit permanentního deja vu. Podobnost konkrétních motivů, prvků i formálních postupů je natolik silná, že není možné, aby šlo o náhodu. Zatímco jiní mladí čeští filmaři kopírují formální postupy zahraničních vzorů, Sádek, Chlupáček a Samir se pohybují na hraně plagiátorství. Když to dovedeme do extrému, tak zatímco jiní poučenou formou oslovují především diváky, kteří také mají kinematografii nadrcenou, "Polednice" naopak sází na diváky nepoučené, kterým se může vydávat z originální dílo. Přitom tvůrci dokáží výtečně rozehrát lokální prvky, které byť čerpají z klasického kontrastu města a venkova, působí živě a přirozeně. Navíc základní koncept moderního nedoslovného přepracování kanonické básně, postavený na motivech neveselých stránek mateřství, skýtá velký potenciál. Paradoxně však "Babadook" představuje nejen vytříbenější a stylově sevřenější, ale i nosnější a věrnější adaptaci Erbenova textu. (10.07.2016)