poster

Mulholland Drive

  • Francie

    Mulholland Dr.

  • Slovensko

    Mulholland Drive

Drama / Thriller / Mysteriózní / Romantický

Francie / USA, 2001, 147 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • ORIN
    *****

    Na přelomu tisíciteletí vznikla v USA celá řada filmových děl, které si sebou nesly ozvláštnění ve formě „nespolehlivého vypravěče“. Záměrně neuvádím v Hollywoodu, protože některá z nich byly natočeny jako nízkorozpočtová mimo studia. Filmy jako Vanilkové nebe, Klub rváčů, Memento, Donnie Darko, Šestý smysl nebo Lost Highway důsledně pracovaly s filmovou formou, která byla přímo ovlivněna buď rozštěpem osobnosti hlavního hrdiny nebo snovou realitou. V obou případech byl divák nucen celkově přehodnotit svá předchozí stanoviska a finálně zkonstruovaná fabule byla od syžetu značně odlišná. Poslední jmenovaný snímek Lost Highway pochází z dílny amerického filmového režiséra, scénaristy a producenta Davida Lynche. O čtyři roky později Lynch natáčí Mulholland Drive, který byl přepracován do filmové formy z původně plánovaného několikadílného seriálového projektu. Když si odmyslíme Příběh Alvina Straighta, jenž se z celkového pohledu na Lynchovu filmografii jeví jako velmi experimentální, protože staví na odiv svou konvenčnost, která je ale pouze povrchní, tak již od Modrého sametu vystupují v režisérových filmech ženy, ne ale jako hrdinky, nýbrž jako téměř typické femme fatale. Jinými slovy vzbuzují v mužích-hrdinech zhoubnou až smrtelně nebezpečnou touhu, touhu ovládat. Jde víceméně o formu tyranického patriarchátu, kdy muž chce ženu vlastnit. Touto problematikou se zabývají teoretičky feministické teorie v čele s Laurou Mulvey, přesněji řečeno zkoumají mocenská uspořádání a psychoanalytické mechanismy, které podporují patriarchální společnost. Lauru Mulvey konkrétně zajímalo, jakým způsobem ženy-divačky filmy sledují (dvojí způsob čtení) – narcistní (ženská postava) nebo transvestitní (hrdina mužský aktivní) identifikace. Mulholland Drive představuje v Lynchově filmografii na jednu stranu pokračující trend filmů, které je obtížné jednoznačně interpretovat a vybízí k dvojímu, v některých případech až k trojímu čtení, na stranu druhou je to ale první film, v němž jsou oběma hlavními hrdiny ženy. Na první pohled odlišný koncept, při bližsím pohledu je ale vcelku jasné, že dvě hlavní ženské hrdinky styl filmů o femme fatale nenarušují. Podobnost můžeme nalézt s Lost Highway, se kterým je Mulholland Drive často spojována. Někteří jej dokonce považují za druhou verzi téhož. Jistou odlišnost ale nalezneme ve filmové formě, kdy Mulholland Drive na první pohled vybízí diváka k vícenásobnmu interpretování jednotlivých významů. Zjevná neschopnost jednoznačného výkladu fabule je nasnadě. Vyprávění má podobně zvrácený charakter jako v Lost Highway, kdy vnitřně rozpolcené nálady přebírá po ženách-hrdinkách i divák. Mladá herečka Betty přijíždí do Los Angeles splnit si svůj americký sen. Po příjezdu nalezne v bytě své tety neznámou tmavovlasou ženu, která po prodělané autonehodě trpí dočasnou amnézií. Žena přijme jméno Rita (typicky noirová femme fatale; žena se narcistně identifikuje s postavou jako podívanou) a s Betty (náhrada mužské aktivní postavy; částečně transvestitní identifikace, Betty ale zjevně nemá tyranské a majetnické sklony) pátrají po své skutečné totožnosti. Mezitím se také odehrává část o režisérovi Adamovi, kterému je do natáčeného filmu vnucena blondýna Camilla. Rita mezitím přemýšli o vlastní identitě (Camilla či Diane), po vypátrání skutečné Diane, jíž naleznou s prostřelenou hlavou, se vše ještě více komplikuje. Po tomto silném zážitku v sobě najdou hrdinky zalíbení a prožijí spolu noc (nutné žánrové vyústění pouze přeměněné na lesbický akt/vztah představuje pro muže uspokojení skopofilních pudů). Určitý předěl znamená ve filmu nález modré krabičky, po jejímž otevření modrým kličkem do sebe krabička celý (fikční) svět jako by vcucává a herecké protagonistky si „vymění“ role (problematika identifikace s ženskou hrdinkou). Původní Betty je nyní Diane a Rita se stává vycházející hereckou hvězdou Camillou. Čtení syžetu má vícero možností, z nichž ani jedna není jednoznačně dána. Např. první „snová“ část je pouhopouhou vzpomínkou depresí zmítanou Dianou nebo naopak je druhá část „snová“ vzpomínka „Rity“. Z mého pohledu nejpřijatelnější interpretací je možnost, že spolu ani jedna část nesouvisí, především v tom, že dvě herečky ztělesňovaly čtyři role a jsou si toho vědomy. Tímto výkladem by Lynch prezentoval Mulholland Drive – kdy (mužský) divák není vševědoucí, což pro něj představuje ztrátu a následnou absenci falu jako symbolu moci - jako otevřenou sebereflexi filmového média a Hollywoodu samotného, kde nic není, jak bývalo a explicitními sexuálními scénami dával najevo, že je to především pornografický průmysl, který má v dnešní době formu svrchovaného absolutismu a vévodí výdělkům napříč celým světem i z důvodu, že „jeho jazyk je univerzální a každý mu rozumí.“ [FILM, KTERÝ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE](30.10.2007)

  • golfista
    *****

    Po dokoukání zůstávám stále přimraženej k sedačce a slov se mi moc nedostává. Stačí, když řeknu BEST OF Lynch ?(28.1.2003)

  • Tom Riddle
    *****

    Mulholland Drive je jako lucidní sen. Vypadá skoro jako realita, ale sem tam se objeví něco, co vám připomene, že se to neděje, že nejste úplně při smyslech, a že nemáte moc nad tím, co se kolem vás děje. Ať už jsou to podivné hlášky, bizarní postavy, nečekané události či černé kafe. Lucidní sny jsou často nepříjemné. Snažíte se z nich vzbudit, protože víte, že to je jen sen. Ale ono to nejde. Tak se snažíte ten sen pochopit, dát mu nějaký smysl. Po Mulhollandu budete určitě nějakou chvilku tápat. Budete ten smysl hledat. Za chvilku si uvědomíte, že už tomu přicházíte na kloub. Že zápletka je hmatatelná a že to nakonec přece jen dá smysl. Najdete tu nit, a budete se jí spokojeně držet. Budete sami sebe poplácávat po zádech za to, jak jste dobří. Ten prapodivný sen přece dává smysl, a vy jste ten smysl odhalili. Tak už si jen spokojeně žmouláte s nití v ruce a čekáte, kdy dojdete na konec. To se ale nestane, protože dříve či později se ta nit prostě přetrnhe. Ve snu je to ta chvíle, kdy stojíte nazí před tabulí nebo naprosto oblečení v sauně. Z těch snů se ale vždycky probudíte. Jen Mulholland Drive můžete s těmi naprosto stejnými a rozporuplnými pocity sledovat dokola a dokola.(13.5.2007)

  • Malarkey
    ***

    Dosti psychologický film i na moje poměry. Atmosféra je naprosto skvělá to se nedá Lynchovi upřít, že on tu atmosféru umí. Možná mi nesedl Lynchuv styl vyprávění filmu nebo nejsem na tyto filmy stavěný, ale ten příběh mi moc nesedl. Jako plno lidí jsem z příběhu nepochopil ani zbla, ale přesto se na něj docela dobře koukalo. Kromě atmosféry bych chtěl ještě vyzdvihnout Naomi Watts a Lauru Harring, které hráli ve filmu nádherně, ale to je tak vše.(26.7.2006)

  • Marigold

    Velká lekce z vnímání, to je Lynchův Mulholland Drive. Stejně tak velká lekce z moci vyprávěče. Nad fikčním světem, jeho obyvateli, ale i nad těmi, kteří se ho snáží rozkódovat. V první části filmu láká režisér do pasti tradičního narativního vnímání, do svěrací kazajky jednot času, děje a postav. Odvíjí před divákem zdánlivě jednoznačnou thrillerovou zápletku o ženě, která ztratla paměť během automobilové nehody a s pomocí začínající hollywoodské herečky Betty se snaží hledat indicie. Nalézá tři materiální konstanty, která záhy zůstanou jedinými konstantami v chaotickém víření snu i reality – dům číslo 17, modrý klíč a 25 000 dolarů. Následující zemětřesení, které zničí divákem pečlivě budovanou a rekonstruovanou zápletku je typicky lynchovské. Postavy změní jména, děj souvislosti a čas se stane relativním... A v rukou zůstává klíč, který divákovi nic neodmyká, dům číslo 17, jehož obyvatelka je nám známá a přece neznámá, a 25 000 dolarů, jejichž určení tušíme, ale nedostává se nám pro to opory. Co je skutečné a co je horečným sněním? Jak zapadají do fabule filmu podivné a zneklidňující epizody, které Lynch jakoby asociativně vkládá do toku vyprávění? Co je vlastně Mulholland Drive? Odpověď neznám. Je to klasická mentální časovaná bomba, která vás zmate, naštve, ale vlastně nemyslíte na nic jiného. Lynch vytvořil znepokojivý labyrint, ve kterém zrcadla tříští klasickou narativní strukturu, ve kterém se pitoreskně odráží pokrytecký a prázdný svět Hollywoodu (mistrovská scéna s oživování nesmyslného a prázdného textu na castingu), ve které se divák nutně ztratí, pokud vnímá naučeně – materiálně, kauzálně. Labyrintem s geniálním a takřka schizofrenickým hereckým výkonem Naomi Watts... Lynch je velkým mágem snů, náznaků a hádanek. Kapelníkem, který tvoří iluze nástrojů, aby vzápětí odhalil, že vše pouští jen z pásky – falešné, umělé... matoucí. Nedám body, dokud film neuvidím podruhé, potřetí... přiznám se bez mučení, že vlastně nevím, jestli jaký film jsem viděl. Po formální stránce bezesporu mistrovský (zvuk, střih, kamera, hudba a celková atmosféra z nich plynoucí je mrazivá, temná, uhrančivá...), ale po stránce jeho vnitřku jsem stále příliš vzdálen jeho jádra, než abych vynášel soudy.(30.7.2004)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace