Mulholland Drive

Ten začátek, než to začne bejt tak podivně mystický, či jak by se tomu dalo říkat, to ujde. To má ještě jakous takous konzistenci potom se to mění na pitomou blbost, ani zábavnou ani nic jinýho. A vyvrcholení, kde by obvykle měla být pointa nebo aspoň rozuzlení zápletky mi nějak uniklo a zamotalo se ještě víc. Kdyby rejža možná upustil od toho motání hlavy a někdy natočil něco, na co se dá dívat až do konce i v případě, že nejste filozoficky a módou předimenzovaní mladí fagani. Takže ten začátek tři, ten konec odpad, tedy průměrně jedna Chvilku jsem nad tím ještě přemýšlel ve svým kyslíkovým stanu a už jsem přišel na smysl tohoto filmu. přece aby měli režiséři co točit, herci co hrát a kinosály co promítat a kvaziinteligenti nad čím řečnit. (16.12.2005)

Mulholland Drive je jako lucidní sen. Vypadá skoro jako realita, ale sem tam se objeví něco, co vám připomene, že se to neděje, že nejste úplně při smyslech, a že nemáte moc nad tím, co se kolem vás děje. Ať už jsou to podivné hlášky, bizarní postavy, nečekané události či černé kafe. Lucidní sny jsou často nepříjemné. Snažíte se z nich vzbudit, protože víte, že to je jen sen. Ale ono to nejde. Tak se snažíte ten sen pochopit, dát mu nějaký smysl. Po Mulhollandu budete určitě nějakou chvilku tápat. Budete ten smysl hledat. Za chvilku si uvědomíte, že už tomu přicházíte na kloub. Že zápletka je hmatatelná a že to nakonec přece jen dá smysl. Najdete tu nit, a budete se jí spokojeně držet. Budete sami sebe poplácávat po zádech za to, jak jste dobří. Ten prapodivný sen přece dává smysl, a vy jste ten smysl odhalili. Tak už si jen spokojeně žmouláte s nití v ruce a čekáte, kdy dojdete na konec. To se ale nestane, protože dříve či později se ta nit prostě přetrnhe. Ve snu je to ta chvíle, kdy stojíte nazí před tabulí nebo naprosto oblečení v sauně. Z těch snů se ale vždycky probudíte. Jen Mulholland Drive můžete s těmi naprosto stejnými a rozporuplnými pocity sledovat dokola a dokola. (13.05.2007)

Kdosi ulehá na polštář. Toto je ústřední motiv nebo téma, chcete-li, filmu Mulholland Drive. Po dlouhém přemýšlení, jak to vlastně bylo a o co tam šlo, jsem došel k názoru, že sledujeme jeden dlouhý sen dívky s jistými ambicemi ohledně angažmá v Hollywoodu. A aniž by nám to David Lynch dal nějak zřetelně najevo, jsme v realitě dané dívky, která zavání nesplněnými ideály. To celé se tak nějak ještě do sebe promítne, aby z toho byl trochu guláš. Mimo jiné je do toho zapletená jakási kniha. Šel jsem tedy do kina ještě jednou. Dávám 5 * za tak dlouhé a bolestivé škvaření mozku, za atmosféru a naprosto skvělé herecké výkony, Naomi Watts zvlášť. Za skvělý film o dvou krásných ženách s Hollywoodem za zády. (26.04.2011)

Pokud se nechcete cítit jako nechápající blbci, doporučuji vám tento film zastavit alespoň půlhodiny před koncem. Do té chvíle je příběh o dvou dívkách, „kradení“ identit a úchylnosti Hollywoodu jakž takž srozumitelný. Jenže v závěru dojde k montypythonovskému zvratu par excellence. S jediným rozdílem, nikdo zde neřekne: „A nyní něco úplně jiného“ . Tak by to byla přinejhorším sranda. Takto jsem zůstal dokonale dezorientován. Možná to byla samoúčelná režisérova hříčka zaručující, že se o Mulhollandu bude mluvit, možná to mělo skrytý – pro masivní část světové populace – význam, dávající smysl. Asi i proto, že je to exkluzivní „lynchovina“ jsem celé dvě a půl hodiny napjatě čekal a vlastně přímo toužil se dozvědět, co se z toho vyklube. A ono nic nepřišlo. Nebo mě to minulo. Nedočkáte se žádné pointy, kvůli které by mělo smysl dívat se na celý velmi atmosférický a velmi mysteriózně-bizarní film znovu. Obsah tajemné modré krabičky si budete muset domyslet sami. Co už si však domýšlet muset nebudete, je tvar poprsí (čím dál zajímavější) Naomi Watts. Nejsnadnější je přirovnat Mulholland Dr. ke dvěma filmům v jednom. Ke dvěma filmům, které spojují pouze hlavní herečky a žánrová nezařaditelnost. Možná to byly morbidní komedie. Ale smál se jenom Lynch. 80% Zajímavé komentáře: Lima, Eodeon, Tommy987, RAiken, LINKIN, Eddie003, Pedro, M-SUR (03.02.2006)

Filosoficky postulát skepticismu a skeptického přístupu k možnostem lidského poznání rozvíjí americký, v pravém smyslu tohoto slova ,,kultovní", režisér David Lynch. Jako to u vícevrstevnatého a významově nejednoznačného uměleckého díla bývá, různí se jistě i jeho možné interpretace, základní úhel pohledu však zůstává - Co je realita? Jsme schopni ji vůbec vnímat a poznat? Nezkreslují naše vjemy objektivní pravdu do té míry, že vlastně poznáváme jen iluze, projektujeme do výsledného počitku své zkušenosti a vnímáme věci a jevy tak, jaké ve skutečnosti nejsou? Tenhle přístup v gnoseologii (teorii poznání) v dějinách filosofie nalézáme již u Platóna a jeho Mýtu o jeskyni či u antických sofistů a přes pozitivismus (David Hume atd.) se dostal až k současným postmoderním náhledům na poznání - a David Lynch je jedním z jeho možných úhlů pohledů. Prostá fabule příběhu o dívce, jež ztratila paměť, a snaží se odkrýt roušku zastírající to, co před nedávnem prožila (příznačná Lynchovská expozice) nás uvádí do zdánlivě harmonického světa běžných západních krimithrillerů. Pozorný divák tu však již nalézá i typicky Lynchovské atributy - jistý obnos peněz (částku 25 000 dolarů), dům číslo 17 a jakýsi záhadný modrý klíč (Lynch rád používá symboliku barev a čísel). To už je nezvratné znamení v přístupu k zobrazování reality (symbolicky západního světa a jeho médií - film si bere na paškál tak trochu i Hollywood a jeho poměry), proč vlastně všemu, co vidíme na filmovém plátně či televizní obrazovce tak rádi a slepě věříme. Náhle se totiž prudce změní všechny výchozí (jednoznačně interpretované) premisy - dojde ke změně identit několika postav, realita pozvolna ustupuje iracionalitě (téměř surrealistické pasáže jakoby z Městečka Twin Peaks), dochází ke zlomu chronologie zápletky, tříští se tradičně akceptovaná kontinuita děje a dějových rovin, divák se ztrácí v bludišti filmového času a prostoru. Lynch nám implicitně dokazuje, že poznat skutečnou realitu a pravdu je nemožné, i když se stále zdá, že indicie a nápovědy dávané nám tímhle snímkem nás k nějakému poznání nutně musí dovést... Chyba lávky, jsme zajatci vlastního vnímání a skutečnou podstatu tohoto světa (jakož i filmu Mulholland Drive) nikdy nepoznáme. Uvidíme jenom pár obrazů, pár odlesků na stěně, pár siluet bytostí, naznačujících, že skutečná pravda je někde mimo dosah našich smyslů. Jsme na tom stejně jako zajatci spoutaní v šeru Platónovy jeskyně... Ztracená dálnice ale v tomhle směru šla mnohem dál a byla (dle mého názoru) kvalitativně lepší... (24.09.2007)