Nikdo nic neví

Nikdo nic neví je bláznivá okupační komedie z doby druhé světové války, chvílemi připomínající spíše grotesku, která obsahuje celou řadu opravdu výborných fórků a gagů. Bohužel však ke konci už tvůrcům trochu docházel dech. Závěrečné značně naivní rozuzlení bych raději neviděla, protože mi pokazilo celkový dojem. (65%) (26.06.2021)

Josef Mach jakoby se zhlédl ve francouzské či britské kinematografii, v níž má tento žánr předlouhou tradici, když hned svůj debut Velký případ a vzápětí svůj druhý film Nikdo nic neví natočil v duchu absurdní kostýmní frašky zbudované navíc na základech americké němé grotesky. Vyrovnat se s hrůzami druhé světové války smíchem, bláznivým humorem a parodií, to je věru osobitý přístup, který se ve Střední Evropě právě moc nepěstoval, narozdíl třeba od dvou výše zmíněných západních národů (ale důvod je nasnadě - válka byla pro Angličana či Francouze ve srovnání s protektorátní realitou přece jen menším traumatem). V kontextu doby a vývoje naší národní kinematografie je pak snímek točený v duchu francouzské či britské školy kostýmní situační komedie malý zázrak, rok 1948 přinesl snahám o podobně laděný projekt dogmatické stop a kodifikované zpodobnění druhé světové války bylo výhradně a pouze žánrem válečného dramatu (na Josefa Macha tak navázal až po předlouhých 50 letech Jiří Chlumský v roce 1997 snímkem Stůj, nebo se netrefím!). Veselohra postavená na síle komických gagů, záměn osob i věcí (pouzdro na basu atd.), komických nedorozuměních a opravdu skvělé ústřední dvojici Marvan - Filipovský, české mutaci Laurela a Hardyho. Po jejich boku vyčnívá i Eduard Linkers, který byl do role gestapáka (paradoxně byl ale svým původem Žid) obsazen již v animované fenomenální Vzpouře hraček a Hermína Týrlová přesně našla škatulku, k níž ho předurčovala jeho fyziognomie a které se až do svého odchodu z republiky nezbavil. (13.12.2012)

Pokus o navázání na předválečnou tradici veseloher a její propojení se švejkovskou válečnou anabází. Jenže tady už to nefunguje; rakouskou válečnou mašinu jsme znali dobře, protože jsme se s ní sami proháněli (i po sibiřských pláních), a proto jsme si z ní snad mohli dělat i legraci. Avšak fungování SS, SA, wehrmachtu, gestapa, sittenschutzu a dalších represivních složek moc srandy nepřipouští. Nemyslím, že se jedná přímo o blasfemii, ale může to vést k pokrouceným názorům typu: "válka byla pro Angličana či Francouze ve srovnání s protektorátní realitou přece jen menším traumatem" (viz čsfd, jinak: pro Francouze byla válka národní katastrofou, pro Angličany světovou). Scénáristé Josef Mach, Václav Mírovský a Petr Nedoma se zřejmě chtěli odreagovat a oprostit se od dlouhé doby protektorátu, a pro radost z konin a blbin (a snad také aby se zavděčili novému nastupujícímu režimu; bylo možno se domnívat, že o to bude stát), zapomněli na to, jaké to vpravdě bylo. Pozn.: Úspěch tohoto filmu předznamenává úspěchy televizních šou typu "Natoč to", při nichž se diváci dáví smíchy, když někdo spadne z houpačky (zde z letadla) a nezlomí si vaz, jak předpokládají (jak to dopadlo se už neukazuje, ani tam, ani ve filmu). (08.01.2018)

Za komedii tenhle film nepovažuji, spíš jsem cítil lehkou nevolnost a těžší trapnost. Dívat se, jak se Marvanovi a Filipovskému stále ne a nedaří zabít "SA mana" (podobnou nesmrtelnost a zarputilost jsem viděl tak maximálně u sovětských partyzánů, ale ani oni by myslím nebyli schopní se držet ocasu letadla jako Linkers), jak v podstatě každý Čech byl odbojář, neb nikdo ty dva neudal a každý jim naopak pomáhal, dokonce i ustrašený Neumann schovává doma pušku, jak jsou lidi zalezlí, ale sotva se rozšíří fáma, že "to prasklo", ženou se na ulici mlátit Němce... to mi nějak moc směšné nepřipadá. Snímek má jediné štěstí, že byl natočen v r. 1947, takže dost dobře nemohu pronést znechucený projev, jak těm dnešním režisérům není nic svaté a že každý, kdo válku prožil, by jim dal jednu pořádnou do zubů. Projev, že je vůči válečné generaci nehezké, když se autoři vyznačují zvláštní útlocitností vůči Němcům, protože hned na začátku při pronásledování sice vybuchují granáty a létají kulky, ale přesto ani jeden nacista nepřijde k úhoně, a jak relativizují zlo, protože Linkersův nacista má úžasný smysl pro humor, zejména na začátku ve scéně s Dítětovou, připomíná v ní gesty i slovním projevem Járu Kohouta. PS: Překvapilo mě, že i Angličané používali Šturmoviky... (13.10.2013)

„Stát! Lidi, neblázněte! To je všechno omyl! Tam toho řežou privátně!“ Musím říct, že jsem docela zklamaný. Nevím, jak velkou roli v tom hraje fakt, že jsem francouzské a britské „vzory“ (snad s výjimkou Haló, haló!) nikdy nevyhledával, protože mně dělalo problémy se na jejich humor patřičně naladit, ale ani domácí Nikdo nic neví nakonec nebylo výjimkou. A kupodivu naivita snímku je to, co mi vadilo nejmíň. Asi nejvíc mě dráždila naprostá jednoduchost a předvídatelnost. Prakticky každý vtip odtušíte hned v jeho přípravě. Pravda, párkrát se nějaký ten podařený fór objeví, ale téměř výhradně jde o gagy situační, podařenou hlášku aby tu jeden hledal s lupou. Nejlepší jsou tak rázovité postavy a jejich představitelé. Ti drží film po celou dobu nad vodou, a to i přesto, že jim tvůrci vložili do úst minimum opravdu vtipných replik. Jen díky nim se divák pořád docela slušně baví a vyloženě nenudí. Herci to vytahují na lepší průměr, ale víc ani ťuk. „Co děláš, člověče, neumíš jezdit?!“ - „No neumím, ale de mi to príma!“ (13.01.2017)