• Adam Bernau
    ****

    Národní kulturní památka – tehdejší Činoherní klub ve filmu. No, nejsem z toho tak odvařený, jak bych asi měl být. Orgie suverénního herectví (V. Šmeral a M. Krásová ze staré gardy činoheráky skvěle doplňují), krásná forma i prostředí, vtipné a použitelné podobenství. Celý film se však spíše snaží něčím být, než že by tím byl, celou dobu jede na v úvodu natažený setrvačník, ne právě šťastně (byť separátně zdařile) obohacován prvky jako „groteska“ nebo „zpívající Matuška“. Pokud bych měl srovnat s několikrát zde zmíněnými filmy, tak kvalit O slavnosti a hostech Mášův opus rozhodně nedosahuje, ale i Případ pro začínajícího kata je mnohem zdařilejším dílem. Za „odjezd do kláštera“ (jakože satira?) bych snad měl ubrat ještě jednu hvězdičku, ale nechám to být, „vo tom to neni“. /// Uhrančivý a typově jedinečný Čepek jako mladý muž „bez zaměstnání“ zlatých předválečných časů, neviditelně poznamenaný cejchem smrti, osudem předem odsouzený v hotelu Svět obývaném jakýmisi lidmi. Smrt z lásky. Našinec (básník toužící po „vyšší lásce“) obklopen dotěrným, pohrdavým, drzým lokajstvím (které však jako lokajství neplní svou funkci; je to lokajství, které vládne) a stejně dotěrnými známostmi, které znát nechtěl, marně konfrontován s pitomoučkou a lhostejnou fádností své vytoužené, oděnou románovými slovy do hávu „femme fatale“. Veronika se chová, jako by byla jedinou ženou na světě, všichni jí to věří a já s nimi, Kafka Nekafka. Obvyklé rolové společenské vztahy nefungují, jak by měly, našinec nemá možnost se spolehnout na jakoukoli reciprocitu, jakákoli strategie je marná. Petr Hudec je doslova bílou vránou, což je totéž, jako černá ovce – přirozeností ocejchovaný jedinec, narušitel, persona non grata. Nelze ho nikterak považovat za nevinnou oběť vraždy. Petr Hudec je nositelem nesmazatelné viny - vinen tím, že existuje. Tedy přece jen reciprocita. (Tento metafyzicko-existenciální výklad musí uznat i zatvrzelý materialista, vždyť „rád bych vás vyzval na souboj, pane, ale jak vím, vyznáte se spíš v masturbaci než v šermu“.) /// Enšpíglův návod na použití tohoto filmu vůbec není špatný, bylo by však ochuzením vázat se jen na Čepkovo herectví; vše, co se v tomto filmu děje, koneckonců lze nekoncepčně sledovat prostě jako pěknými obrazy vyjádřené cosi, co se neblaze zamilovanému básníkovi (možná spíš rádoby básníkovi) děje, co se divákovi vidí buď ve ztotožnění s ním, buď jako nezávislému pozorovateli. Ale i to je možná málo. Rozdělíme-li postavy (vyjma dvou hlavních) na „personál“ a „hosty“, vidíme zřetelně, že skupina Personál je především nostitelem absurdna a podobenstevna, zatímco Hosté jednak velmi zdařile plní funkci dobové atmosféry (nejde jen o historický kolorit, nýbrž o navození jistého životního pocitu, důvěrně známého čtenářům klasických románů; k tomu lze ostatně přiřadit i samotného Hudce) a také zřejmě mají být satirickými karikaturami, v kterémžto ohledu bych jako mimořádně zdařilý kousek vyzdvihl postavu spisovatele Plecha (či Blecha? – V. Šmeral). Naopak postava pátera je sice okouzlující a vtipná (boží Schorm!), ale jako eventuelní satirické ztvárnění církve (k němuž v závěru sklouzává) nestojí za nic. Vcelku tvoří soubor všech postav společnost, v níž každý má svým způsobem důvod našeho viníka existence - zamilovaného básníka - zavraždit „kvůli lásce“. Nadto jsou postavy obou skupin velmi těsně a velmi nejasně spjaty. Především není jasné, zda Vladimír, Otomar a Willy jsou tři, dvě nebo jedna osoba, madam Rosická je možná Veroničinou a tedy i Vladimírovou matkou, ale možná je stará panna – nebo děvka. Sumou tedy přestárlá totemická pramatka. Plech píše o jejím životě. Rovněž okrajové postavy (nepřehlédni mladíka s růží) či nejrůznější detaily (třeba kůzle) jsou kladeny velmi rafinovaně. Mnohé zřetelně nasvědčuje tomu, že nejen Rosická, ale i Veronika vyžaduje Hudcovu naprostou identifikaci se synem, resp. bratrem. Veronika navíc budí podezření, že plní společný zájem udržet Hudce v hotelu. Nakonec to vypadá, jakoby Hudec („viník existence“) měl být jakousi kultickou obětinou kosmického řádu (má předchůdce malíře – a jistě bude mít i následovníka). Tedy nikoli bílá vrána, ale skutečně – kavka. Tomu možná odporuje (a možná taky ne) hypotéza, že byl snad zavražděn až v reakci na rozhodnutí hotel opustit; nezapomínejme však, že mu byl pro poslední noc přidělen pokoj pro „cizince“. Klíčovým slovem je každopádně totožnost. /// Komentáře, které něco říkají, jsou dva (Psice, Honajz), čtivý je už zmíněný Enšpíglův, pominuta nesmí být glosa od HenryS. Příznačné je, že narozdíl od jiných filmů s vysokými uměleckými a intelektuálními ambicemi se u Hotelu pro cizince i odmítavé komentáře vesměs dají číst bez pocitu pohrdání komentujícím. /// „Nezlobte se. Ale pro spásu duše neváhám použít ani paklíče.“ /// „Jen jestli ji má.“ „Každá ji má, bratře.“(25.8.2012)

  • eraserhead666
    **

    Ou. Zamilovaný chlap ja často slepej a hrozně blbej. Ale že o tom někdo natočí film. Rozjezd je docela dobrý, až kafkovsky divný hotel s ještě divnějším osazenstvem, spousta známých herců v hodně mladém věku (Fisherová byla neskutečná samice, tomu bych ani nevěřil). Jenže hlavní hrdina mi svým zaslepeným blbstvím již brzy lezl pěkně na nervy, když se na scéně objevil Walda Matuška, film začal ztrácet tah (ne kvůli Waldovi, ale když to beru zpětně, tak od jeho objevení jsem to začal registrovat) a posledních cca 10-15 minut jsem už prospal (a nevracel jsem si to, takže nevím jak to skončilo a vlastně mě to ani vůbec nezajímá). Škoda, ten začátek byl zajímavý. Takže asi tak. 1.5*(22.2.2016)

  • JitkaCardova
    **

    Jelikož je to lidská mysl, co identifikuje postavy, probouzí příběh a rozvíjí ho v logických zvratech a uděluje i mění řád a pravidla rámce příběhu, je to také zase jen lidská mysl, co takovou tvůrčí orientovanost ve svém světě nezvládá a ztrácí se v nesmyslnosti. *** Je-li taková filmem ukazovaná postava ztracena v porozumění sobě a světu, který se kolem ní záhadně a obtížně utváří, pak sledujeme ono kafkovské mystérium jedince zmítajícího se v nepodvolující se, nenahrávající skutečnosti, bez ohledu na vlastní jednání čelícího nepřátelské cizosti, napořád vystaveného zdánlivě mystickým a tajuplným, přitom však pouze smyslem nenaplněným upřeným pohledům druhých, náhodně i adresně (jak totiž obé od sebe rozeznat) vyslechnutým průpovídkám i pozorovaným scénám... Všechno se přitom jeví jakožto osudové, klíčové, vyčerpává postavu tím, jak každé jednotlivosti musí věnovat maximální pozornost, aniž by jí některá konečně přinesla vysvětlení a úlevu. *** V takto nastaveném módu pak ovšem nezáleží na tom, jak hluboce propastných odtažitostí, jak velmi odcizených obrazů, jak naprosto nepochopitelných jevů jsme svědky, neboť nesrozumitelno se nedá prohlubovat ani stupňovat, zmatek a chaos, je-li zmatkem a chaosem, nelze zesilovat ani rozvíjet, není možné sledovat jeho vývoj a proměny, žádný logický spád děje... Není čemu rozumět. Absurdita může jen více či méně překvapovat, avšak neztotožnitelná se vtipem a bez point a závěrů se prvoplánově lacinými efekty brzy vyčerpá a začne unavovat a nudit. V oparu jedovaté manýry, na níž závisí život hlavní postavy, následuje stejně absurdní a nic neznamenající smrt, a trvá-li film dvě hodiny, končí zároveň těžkou otravou diváka. Totiž: Kafku jsme už četli a nic nového se na tomto poli, jež je nutně bez vývoje a na němž se pouze střídají nové a nové obrazy, nedá nabídnout. O to intenzivněji takové prostorné pole ovšem přitahuje a svádí tvůrce, kteří nevědí, co přesnějšího říct, protože s konkrétností si člověk může zadat a natlouct, ale generovat tajemnou nahodilost lze donekonečna a pro široké publikum bude člověk pořád vypadat jako dotýkač vyšších pravd a nepochopený filosof a umělec. *** ""Prosím vás, co je to za pořádek, spát se svou vlastní sestrou. A možná že to ani není jeho sestra!""(25.7.2014)

  • - Filmový debut Petra Čepka. (M.B)

  • - Natáčelo se na zámku Hrádek u Nechanic. (hermiona)

  • Jiří Kodet

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace