Batalion

Batalion má v souvislostech dějin české němé kinematografie zvláštní pozici, a to netoliko pro své hodnotné sociálně-kritické téma jako spíše kvůli neotřelou kombinaci vyprávěcích a stylových postupů. Zatímco vypravěčsky slouží jako významný reprezentant tuzemských tradic, volbou filmařských technik v překvapivé míře komunikuje s mezinárodními způsoby výstavby. Podrobněji se těmito otázkami zabývám ve své video-analýze pro Národní filmový archiv (NFA), již můžete zhlédnout i tady. (04.02.2017)

Film BATALION, tak jako stejnojmenný román Josefa Haise-Týneckého, měl shodný název s jednou zapadlou hospodou na pražském Starém Městě, kde podle zápisu z policejních kronik skončil v sedmdesátých letech devatenáctého století svůj prohraný život kdysi vážený advokát a poslanec František Uher. Filmový přepis tohoto tragického příběhu náleží k nejzdařilejším projektům němé kinematografie a režisér Přemysl Pražský v něm vytvořil své nejlepší dílo. O úspěch se pak zasloužil i představitel titulní role, slavný písničkář Karel Hašler, který zde získal ojedinělou příležitost prokázat své dramatické umění. Závěrečná sekvence, v níž propadá dr. Uher alkoholickému šílenství, lékařsky zvaného delirium tremens, byla díky kameramanskému mistrovství Jaroslava Blažka ponořena do tísnivé atmosféry zoufalství a beznaděje, v níž nakonec zhasíná hrdinův promarněný život. I přes nepopiratelně lépe vykreslenou atmosféru mám pozdější zvukovou verzi raději. Snad proto, že je v ní šířeji uvedena příčina Uhrova pádu (manželčina nevěra), což je v němé verzi takřka pominuto. (17.08.2009)

„Z toho si, kamaráde, nic nedělej. Čím dřív v tom zatraceným životě přijdem o rozum, tím líp pro nás.“ A pan doktor Uher, bývalý poslanec zemského sněmu, toho času šupák jako všichni ostatní, to řekl přesně. Zajímavá, ale zároveň docela depresivní sonda do života těch nejchudších. Katastrofální situace s bydlením v Praze se za to bezmála století evidentně nijak zvlášť nezměnila, pokud nepočítáte, že sňatkem („Edo, ty si Pražák, viď? Nechtěl by sis mě vzít?“) s těžce nemocným už vykázání z města neobejdete, ehm. Líbila se mi hlavně pestrá paleta postav. Krom dobráka doktora zaujmou i tuberák „Ten se dlouho trápit nebude.“ Eda, bývalý voják Vondra, zkrachovalý herec Mušek, běhny Tonka (protřelá) a Lojzka (začínající), její milující „Měla jsem tě tehdy radši utopit!“ maminka a řada dalších. Překvapí kvalitní technická stránka, zejména nápadité prolínačky (např. pitka či „Delirium tremens“) a přesný střih. Nechtěně úsměvných scén není zase tolik a film nenudí, takže za mě slušné 4*. „A psy už nechte na pokoji, Bylino!“ (24.03.2019)

Doporučuji také shlédnout svébytnou zvukovou verzi, o 10 let mladší. Obě považuji za vzácně vyrovnané, ale neopakující se. Jediné, čeho lituji je, že v této verzi nezískala Uhrova manželka Zdena, v podání Bronislavy Livie, více prostoru. Projekce v Louvru musela být nadoblačná. "Tak nebožtík - to je 32, vopice 51. Krev, to je 12. Vsaděj ty tři čísla na Brno - a maj terno-seko!" (19.02.2009)

Filmová adaptace povídky (později upravené do podoby divadelní hry) Josefa Haise Týneckého existuje ve dvou verzích. Zvukovou natočil v roce 1937 Miroslav Cikán s Františkem Smolíkem v hlavní roli. O deset let dříve vznikla v režii Přemysla Pražského, který je jinak znám především jako herec, verze němá. Batalion ve své době podobně jako Tonka Šibenice nebo Takový je život obohatila československou kinematografii o prvky sociálního realismu, veristické vykreslení prostředí a věrohodnější psychologizaci postav. Nesentimentální, expresivně stylizovaná tragédie o mravním a společenském úpadku člověka se natáčela jednak v ateliérech A-B na Vinohradech a na Kavalírce, jednak přímo v ulicích staré Prahy, což rozhodně nebyl standardní postup. Velké zásluhy na tísnivé atmosféře filmu a přesvědčivosti závěrečné sekvence, ve které protagonista zažívá delirium tremens, náleží kameramanovi Jaroslavu Blažkovi, který později stanul za kamerou Fričova Varhaníka u sv. Víta. 75% (27.06.2018)