Havel

Mozaiková exkurze do života postavou nevelkého, myšlenkami velkého ráčkujícího muže české politické historie. Exhumace Vladimíra a Antonína Dvořáka vyloučena, Josef Dvořák sice podstatně slevil ze svých vodnických kreací, nicméně soudruzi mu takovou úlohu budoucího státníka nesvěří, Jiří Dvořák brilantně tančí, čte komentáře k reality show a o vánocích mává na diváky pohádek coby čert Uriáš, ale podoba s Havlem veškerá žádná, v úvahu nepřipadají ani někdejší desetibojař Tomáš Dvořák, bývalý hokejista Radek Dvořák a hudební skladatel Michal Dvořák. Je rozhodnuto, Václava Havla může ztvárnit pouze jediný muž - jakýsi Viktor Dvořák, paradoxně nejméně známý z vypsaných osobností. A jeho kreace je úžasně podmanivá, hodná ocenění, natolik objemná, až vše ostatní kolem ní téměř zaniká a téměř nic neuvízne z celého filmu v paměti. Pravda, když ho pak ve vězení ostříhali a oholili, tak to podstatně kazilo dokonalou podobu, herec totiž rázem vypadal až moc současně a Havla už vůbec nepřipomínal. Mapovaná "disidentská" léta, konkrétně období 1968 - 1989, jsou stroze, ledabyle i nepříliš vzrušivě podávána a popisována, filmem propluje nemalé množství postav, lépe řečeno figurek, co nemají daleko do karikatury (viz Martin Hofmann coby Pavel Landovský), v nichž se bez řádných jmenovek není možné orientovat, navíc se postavy moc neoslovují, a vlastně tihle Havlovy soukmenovci ani k žádnému propracovanému účelu neslouží. Vyskytne-li se potenciálně zajímavá a působivá scéna, je vzápětí devalvována absurdním režijním záměrem udělat z ní umělecky zabarvenou. Tak třeba občan Havel se účastní ideologicky postaveného a z diváckého pohledu nicneříkajícího soudního řízení s perzekuovanými odpadlíky, to trvá jen asi minutu, a scéna se rázem nesmyslně trikově proline do divadla, to samé si užijeme ještě ve vězeňské sekvenci. Kam se Havel hne, má za zády uřvaného Lanďáka. Třeba to tak bylo, Landovský ovšem působí přinejmenším jako zaostalá karikatura výstavního omezence. Nutno přiznat, že to není až tak chyba tvůrců, on i ve skutečnosti mnohdy tak působil. Havel je také zobrazen jako milovník žen. Barbora Seidlová je pěkná akvizice do souboru filmových milenek. Mezi tou změtí víceméně kusých informací, věřím, že méně (političtí) znalí diváci budou tápat, vyniká kamera Jana Šťastného, náležité péči se dostalo také výpravě a vlastně i masky mají něco do sebe. Občan Havel přikuluje, Havel u psacího stroje, Havel, co čeká na povolení od "estébáků", zda může svoji manželku doprovodit na nákup, kteří vytrvale vartují za dveřmi jeho bytu, i Anna Geislerová oblečena ležící a pokuřující cigárko na posteli. A nakonec Havel vystupující na balkon před dav lidí, což je velmi pamětihodná sekvence. Ano, svých vysoce položených ambicí film rozhodně nedosáhl, ovšem chce-li divák prožít necelé dvě hodinky se zdařilým dvojníkem Vaška, naskytla se jedinečná možnost. 6/10 (08.11.2020)

Docela zajímavá forma (ty zcizovací efekty - divadlo, metafory - žebřík na uhlí). Dvořák v pohodě, víc mě ale fascinoval Hofmann. Občas bylo těch vyfabulovaných věcí až příliš - proč by mě třeba Majer (Kohout?) bránit své ženě podepsat Chartu 77, když byl spoluautorem toho textu? Ale hlavně se mnou ten film emocionálně vůbec nehnul, což je u filmu o Havlovi docela zvláštní. A pokud se máme na Havla dívat jako na film životopisný, tak tento žánr je nedotažený přímo trestuhodně. 50%. (17.08.2020)

Snímek o Václavu Havlovi bez Václava Havla. Tak asi nějak zhruba takto lze popsat snímek Havel, jenž z nějakého mně neznámého důvodu pouze klouže po povrchu života uznávaného dramatika, politika a zakládajícího člena Charty 77. Režisér Slávek Horák nám tuto stěžejní postavu našich moderních dějin představuje jako laciného otloukánka, s nímž prožíváme jeho životní příběh velmi slabou a zamlženou optikou. Za zmínku tedy bohužel stojí pouze některé načrtnuté paralely s jeho hrami a výrazná postava Pavla Landovského v podání Martina Hofmanna. Ve finále tedy bohužel dostaneme trestuhodně banální snímek, který nedosahuje a zřejmě ani nikdy nedosáhne takového věhlasu jako Václav Havel. A to je vzhledem k tomu, jakým nezanedbatelným způsobem utvářel naši republiku opravdu velká škoda. (21.12.2021)

Vyprázdněné figurky v tomhle pimprlovém divadélku zanechají ty nejzásadnější otázky skoro nedotknuté. Proč to s ním Olga tak dlouho vydržela? Proč právě tento roztomilý človíček uhranul tehdejší společnost? Do toho se mísí školácké metafory, které už ve scénáři museli působit jako ze Smoljakova Trháku. Pod Havlem se tak na výslechu drolí pevná půda pod nohami, což filmaři znázorní rozvrkanou židličku, která se v ten osudový okamžik pod ním zřítí. Trochu soudnosti, přátelé. (24.07.2020)