Poslední tango v Paříži

Působivý, výjimečný, kontroverzní snímek o vášni, touze, sexu i lásce. Ze režisérského hlediska si myslím, že tu není jediná scéna zbytečná ani žádná nechybí. Vše je naprosto účelné. Celkově se příběh a vztahy v něm hodnotí velmi obtížně, a proto snad není od věci trochu rozebrat jednotlivé postavy. Paul je na první pohled zklamaný a životem znechucený světák, který ze všeho nejméně touží po lásce, aniž by se dokázal zříci svých přirozených tělesných potřeb, což ústí až v silně nemorální a perverzní (Myslím spíše duševně!) vztah k opačnému pohlaví. To jestli je prožitým "milostným" vztahem poznamenán natolik, aby mohl být jeho přístup a silný cynismus změněn, tu snad vyřešeno je, snad není, nicméně mně se to vyluštit nepodařilo. Jeho mladá přítelkyně je naopak typická, ničím nevybočující představitelka své generace i věkové skupiny s již zajištěným, dynamicky fungujícím vztahem, která z mně neznámého důvodu podlehne vábení snad svých jakýchsi nepoznaných touh či jen nevyjádřitelnému Paulově šarmu a na nic se neptající aktivní rezignaci. Tento nepřirozený a skřípající vztah nutně spěje k tragickému rozuzlení, jež na sebe nedá příliš dlouho čekat. Charakteristickým znamením beznadějnosti onoho počínání je Poslední tango, které opilý a klamně smířený pár "odtančí" a posléze přímo zvířecky a navíc neúspěšně odbytý akt symbolizující jistý a neodvratný konec násilné pudové symbiózy. Paul je předem odsouzen ke konci odpovídajícímu jeho osobě, otázkou je jen zda s sebou musí strhnou i svou prozatím asi nevinnou "oběť". (20.10.2004)

Poslední tango v Paříži je hlavně o vášni. O vášni, která buď je nebo není. Když není, většinou láska příliš dlouho nevydrží a za moc nestojí. Když je, je fantastická, ale dokáže taky napáchat hodně škody. Marlona Brando a Marii Schneider taková zničující vášeň ve filmu potkala a stálo to za to. Stále jsem si říkala, jak tohle jenom může skončit, aby to tvůrce nepodělal. A povedlo se velmi dobře. (09.08.2020)

Asi bych netvrdil, že jde o kdovíjak kontroverzní a pobuřující záležitost. Ve své době, možná. Spíš jsem z toho cítil smutek, samotu a zoufalou vyprázdněnost lidské existence. Paříž tu v rozporu se všemi zamilovanými filmovými stereotypy nehraje načančanou krasavici, spíš je tu za špinavou děvku na heráku. Perverzní kocour Brando je mimořádně odpornej, zároveň ale fascinuje v každé vteřině. Nevím, kolik herců něco podobného dokáže/dokázalo. Žádná jména, jen sdílené tělesné otvory. Máslo a depka. Bolest duše i těla. Drsnější předobraz Shainbergovy Sekretářky. Lidská perverze a vzájemné porozumění mohou být dle Bertolucciho evidentně dvě strany téže mince. Moc tomu nerozumím, ale nedokážu to ignorovat. (09.01.2013)

Tak to byla teda síla! Nestačil jsem se divit, co už se točilo v sedmdesátých letech. Ani se nedivím, že tenhle skandální film předchází jeho pověst na míle daleko, protože Poslední tango v Paříži bylo i na mě trošičku moc, a to jsem si vždycky myslel, že jsem pro každou špatnost :-) Silný zážitek, dokonalý Brando, ale k plnému počtu to má poměrně daleko. (02.11.2008)

Film, kterému jednoznačně kraluje Marlon Brando, což se v jeho případě zdá jako něco neskutečně jednoduchého. On ale byl schopný prostě zahrát každou roli naplno. A ano, i dnes je to snímek pořádně kontroverzní a scéna s máslem se jen tak nezapomene, protože není důležité jen to, co se děje, ale i to, co je prášeno. (22.08.2015)