Čtyři pokoje

1. Chybějící ingredience 55% ** // 2. Nesprávný člověk 65% *** // 3. Malí neposlechové 75% *** // 4. Muž z Hollywoodu 90% ***** //. Rozrůstající se smíšená "káva" prvních dvou pokojů s posledními pokoji je jako masáž nohou (první dva příběhy) a lízání ženské svatyně (poslední dva příběhy), chci říct "velký" rozdíly epizod, kdy dva režiséři nepochopili ani Rodriguéze ani Tarantina. Vyšší hodnocení dávám především za poslední "dvě" epizody. Muž z Hollywoodu, ale kraluje nejvíce. (03.10.2011)

Všechny 3 hvězdy jdou na účet Rodriguezova a Tarantinova příběhu v poměru Robert 2* a Quentin 1*. Jinak je to o prdu, druhý dvě povídky nuda, člověk si zapamatuje tak akorát cameo Madonny a že tam hrála krásná Valeria Golino, Charlieho Ramada ze Žhavých výstřelů. Nijak mě nevzal ani nahypovanej výkon Tima Rotha á la pan Bean, rozhodně má ve svý filmografii mnohem lepší role (hlavně Gaunery). 50% (31.03.2011)

Tak takto to vyzerá, keď sa v USA stretnú štyria nezávislí filmári a každý z nich zrežíruje jeden diel kolekcie, ktorú potom vydajú pod spoločným titulom. V roku 1995 Allison Anders, Alexandre Rockwell, Robert Rodriguez a Quentin Tarantino prispeli každý svojou epizódou do poviedkového filmového quarteta "Štyri izby" (Four Rooms). Vďaka nim som zhliadol štyri príbehy zo silvestrovskej noci, ktoré sa odohrávajú v jednom hoteli v Los Angeles. Odštartovala to Allison Anders snímkom s názvom "The Missing Ingredient", potom nastúpil Alexandre Rockwell so svojim "The Wrong Man", po ňom zatlačil na pílu Robert Rodriguez a jeho "The Misbehavers" a korunu tomuto projektu nasadil Quentin Tarantino s epizódou "The Man from Hollywood". Ja som sa pri tom po celý čas dosť dobre zabával, preto dávam "Štyrom izbám" štyri hviezdičky. **** (22.06.2023)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)

Prvni povidka byla takova divna, takze za 3*, druha nemela chybu, takze 5*, treti byla povedena az ke konci, ze zacatku nic moc, proto 4* a ctvrta, na kterou jsem se diky Tarantinovy tesil nejvic, me docela zklamala, par kecu o nicem a scenka skopirovana z jineho filmu, takze za 3*. Tim Roth ovsem nemel chybu, takze za 5*. celkove davam 4*. (07.05.2004)