Karel Svoboda: Šťastná léta

Dokument z cyklu Príbehy slávnych - Mefistův rytíř bol určite lepší. Toto je také rodinnejšie poňatie, ale s peknými melódiami od Svobodu a spomienkami na neho skrze jeho syna, ako aj už od nežijúcich (Kája). Avšak celý dokument je maximálne nekritický. Svoboda bol andílek, ktorý miloval svoju ženu nadovšetko (pritom v Príbehoch slávnych sa jasne spomínajú bezpočetné nevery), spolu s Gottom bol tichým antichartistom, no proste svätosť sama. Génius to zrejme bol, to áno. A to, že ho jeho syn miloval chápeme. Ale tento dokument je skôr osobnou výpoveďou než objektívnym pohľadom na osobnosť. (02.04.2021)

Z mého pohledu byl Karel Svoboda vynikající skladatel, jenž pro hudební průmysl ale i ten seriálový (filmový) udělal obrovský kus práce a jen tak se na něj nezapomene. Tento dokument pod taktovkou jeho syna nebyl špatný. Jako divák jsem ocenil nejen fotky a home videa, ale i po poslechové stránce řadu skladeb z jeho tvorby. Každý ale ví, že ani on nebyl rozhodně žádný světec – ale to ať si probírá nějaký bulvár. Proč se ale nedozvědět i něco o jeho první rodině a ne jen o Vendulce utěšovatelce. (31.01.2021)

Oceňuji, že se s námi autor podělil o vzpomínky na svého otce. V dokumentu totiž bylo plno nejenom rodinných, ale i jiných soukromých a zajímavých archivních záběrů, které byly proloženy vzpomínáním různých osobností v současnosti. Díky tomu si člověk připomene nejenom slavného skladatele, ale i život a atmosféru tehdejší doby. (31.01.2021)

Vzorové zpracování přípravného materiálu pro možný dokument o Karlu Svobodovi, zhruba tak lze označit synovu práci a její mezivýsledek. Lze to přirovnat k edici korespondence např. Boženy Němcové, bylo by však nutné pracovat na pramenných poznámkách; za 20 - 30 let tomu nikdo nebude rozumět. Je však nutné ocenit synovskou lásku a kvalifikovaný a opravdu profesionální výběr dobových materiálů. Rozhodně bych to nezatracoval. Karel Svoboda byl semaforsky rozdychtěný nesporně světový hudebník a skladatel, Rudolf Friml naší doby. Řeč závěrečných titulků je v tomto ohledu alespoň pro mne nesporná. (01.02.2021)

Film, který je osobní tím nejméně šťastným způsobem (pro srovnání viz třeba Klíč k určování trpaslíků, na kterém se podílel syn Pavla Juráčka). Chybí mu jakýkoliv odstup (a soudnost - viz např. množství home video záběrů různých členů režisérovy rodiny, které životní příběh Karla Svobody nijak nerozvíjejí). Osobní tedy není větší otevřeností a syrovostí, ale pouze svou nekritičností. Chápu, že jde o synovu poctu zesnulému otci, rozumím osobní motivaci k natočení filmu, ale skutečně něco takového patří do kin? Dokument, v němž je Karel Svoboda monotónně nahlížen pouze z jednoho úhlu, jako člověk bez chyby? Zvolenému zaměření odpovídá výběr mluvících hlav, jejichž výpovědi mají podobnou informační hodnotu jako přátelské klábosení v nějaké talk show. Příznačně to jsou všechno umělci, kteří stejně jako Svoboda za normalizace díky ochotě a schopnosti tvořit konformní, režimem i širokými vrstvami přijímané umění opravdu zažívali šťastná léta, takže ani jejich účast názvu filmu nedodává ambivalentní či ironický rozměr. Na film pro kinodistribuci (ne jen pro promítání v rodinném kruhu) jsou Šťastná léta poněkud krátkozraká, jednostranná a repetitivní v tom, jak ukazují stále další a další bezobsažná domácí videa a dávají zaznít jen úsměvným „historkám z natáčení“, vyňatým ze širšího dobového kontextu a vykreslujícím minulou éru prostřednictvím několika neškodných nostalgických fetišů (Včelka Mája, televizní estrády). Osobnost Karla Svobody není zkoumána (natož jakkoli problematizována), ale jen devadesát minut stavěna na piedestal, což pro mě jako pro člověka, který Svobodu nekriticky neobdivuje (a vážně nevím, pro koho jiného ten film je) a normalizačnímu popu neholduje, bylo značně úmorné. 20% (22.01.2020)