Návrat ztraceného syna

"Věřím tomu, že člověk má jednat podle svého přesvědčení a nehledět na následky." "Jste toho schopen?" "Ne."    Monotóní hlas vyšetřovatele, pardón vyšetřujícícho lékaře (krásně kontrastuje s hlasem Kačerovým), poklidně vlekoucí se scény střídající den v léčebně s životem nevěrné manželky. Setkání a rozchody,ztráty a nálezy. Život není jednoduchý, vyjádřit jeho zmatek ve filmové podobě není snadný úkol. Evald Schorm se o to neustále pokoušel. Našel svůj způsob vyjádření. Jeho filmy vyžadují diváka vyzrálého, pozorného a životem otlučeného. Moje cesta k němu byla svízelná, od prvotního nepochopení až po opakované návraty a zalíbení. Až nalladěná na klidnou vlnu let šedesátých jsem začala vnímat to podstatné. Pokud se u Schorma nechytáte, radím odvahu k vypnutí televize či přehrávaného souboru. Možná ještě nepřišel správný čas.                                                                                                                                                                 Návrat je jako řada dalších filmů téhož autora podobenstvím. Stěžejní scéna proběhne tak nenápadně, že jí můžete snadno prošvihnout. Jde o náhodné setkání, kdy kněz předčítá dětem podobenství o marnotratném synovi. O synovi, který měl všechno, ale musel to opustit, dřít bídu, aby mu došlo, co vlastně má. Je to příběh o návratu ke kořenům, který je provázený nepochopením těch nejbližších. Ale není důležité nakolik nás okolí chápe, je důležité mít se kam vrátit. Návrat, při kterém se navracivší setkává především sám se sebou. Protože není kam utéct. (04.02.2015)

Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90% (18.07.2011)

Brouzdal jsem se Českou novou vlnou a najednou jsem narazil na jméno Evald Schorm. Překvapilo mně, že jsem od něj do té doby nic neviděl, a rozhodl jsem se to napravit. Půjčil jsem si hned čtyři jeho filmy z šedesátých let, abych si tak říkajíc udělal představu. No jo. Jenže už při prvním snímku (Každý den odvahu) jsem si řekl, že je dobře, že jsem se k němu dřív nedostal, protože bych to naprosto nepochopil. U Návratu ztraceného syna jsem nabyl jistoty, že je pořád ještě moc brzy. Oba dva filmy mi teď splývají v jednu šeď se stejnými herci (Kačer, Brejchová, Menzel) v něco absolutně nezajímavého. Nepochopil jsem, nezaujalo mně to... jen ten Kačer vypadá sakra dobře, taky bych chtěl být takový frajer. I když to věčné škrcení ostatních postav by si mohl odpustit. (22.05.2008)

I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. (26.08.2010)

Návrat ztraceného syna považujem za zaujímavý film. Nerozumel som všetkému, nie so všetkým som súhlasil, ale ani raz som nemal potrebu zapnúť rýchloposun. V tom sa líšil od iného Schormovho filmu - Každý den odvahu, ktorý som prakticky celý odignoroval, lebo mi nemal čo povedať. V Návrate mi prekážali niektoré dialógy, na môj vkus príliš neherecky deklamované, na čo som pomerne citlivý. Veľmi vzdialene mi pripomenul Dobří holubi se vracejí, a to nielen názvom. (07.10.2020)