Rozhovory

Přehlédnu vše, co jsem přehlédnout nechtěl a nechám se bezbraně unášet těžkým filozifickým diktátem na téma spravedlnost. Tvář práva s maskou aktuální moci a rozdání dobových rolí. Jsou jeden na jednoho a je toho opravdu mnoho, co je spojuje. Osud jednoho, jenž už si vybrat nemůže i osobní ztracenost druhého. Současný divák, přeživší srpen 68, se jen zoufale diví, jak se ta historie opakuje. Schormova krátká obžaloba, kterou točil pro nás, pro svobodného diváka (Macháček) Točil, aniž by tušil, jestli tento snímek vůbec kdy bude mít nějakého diváka. Klasický Schormův underground. Výborné. (30.05.2014)

Film je postaven na spoustě zajímavých myšlenkových podnětů, které se na diváka hrnou od začátku až do konce, čímž sice na jednu stranu dělají dílo poněkud hůře uchopitelným, ale na druhou zas lákavým k dalším zhlédnutím (přirovnal bych Rozhovory ke knize krátké a nesmírně obohacující, avšak náročné na vstřebání a pochopení, ke které se čtenář čas od času vrátí a s chutí se do ní začte). Jinak je to de facto drama o 2 hercích (zaujal mě hlavně dokonale cynický Kačerův soudce) a dialozích (mimochodem ostrých jako břitva) na téma smrt, spravedlnost, (ne) právo a vina (ve vedlejší linii se ještě dostává na lásku a souznění duší muže a ženy). K napálení 5* mně ovšem brání to pozadí natáčení, které mi svými výklady zřejmě mělo vykouzlit hořký úsměv na rtech, mě však velmi rušilo, Macháčkovými výrazy iritovalo a zbytečně upozorňovalo na to, že jde o umělý a režisérem vykonstruovaný příběh (jakoby to snad bylo potřeba). Ale jak už jsem nastínil výše, k Rozhovorům se rád v budoucnu vrátím a zase si u nich chvíli zapřemýšlím. „Kdysi jsem si myslel, že budu mít dost sil, abych stál za svým přesvědčením. Pak jsem ale shledal, že vzdát se svého přesvědčení je snadné, ba dokonce rozumné, a přestal jsem to pokládat za zběhnutí…dneska soudím bez nenávisti a bez lítosti. Z mých úst Vám vzejde smrt, přitom k Vám cítím úctu.“ – „Pak tedy nejde o nic jiného, než o moc…právo je tvář moci.“ (04.05.2014)

Film, který stojí na dialozích o spravedlnosti a vině v podání Eduarda Cupáka a Jana Kačera, nemůže být špatný. Obzvlášť když ty dialogy jsou takové, jaké jsou. Takovému filmu neuškodí ani zmatená režie, jež všechny ty skvělé myšlenky spíše tříští, než aby je v závěru spojila a udělala za nimi náležitou tečku. (22.11.2020)

"Vadí mi to množství smrti na tak malém prostoru." (05.05.2015)

Jak dobrý by tenhle film mohl být, kdyby byl o pár stupňů promyšlenější... Samotná linie, kde vyniknou naprosto skvostné hlasy pánů Cupáka s Kačerem (audio by klidně obstálo bez obrazu jako výtečná rozhlasová hra) je výborná, sluší ji bezčasnost a je v ní jeden dobrý dialog vedle druhého a nejsou to jen prázdné fráze a opravdu mají svou hloubku. Jenže, bohové, jak mě tam neskutečně, hrozivě a abnormálně štvali záběry ze střižny! Pro mě osobně dokonale podřezali jinak výbornou atmosféru a zcela určitě by se dali najít mnohem přirozenější způsoby, jak do filmu vecpat citáty na téma spravedlnost (a navíc nemám podobné nabourávání fikčního světa rád, působí na mě asi jako film, kde by vystupovalo monstrum, chtivé zničit a sežrat vše živé i neživé pod sluncem, ale každých patnáct minut by si milé monstrum sundalo gumovou hlavu a herec by nám s vážnou tváří zdůraznil, že v africe propukl hladomor a že žádné monstrum v reálu neexistuje). (29.06.2014)

Odsouzený Eduard Cupák (se svým krásným melancholickým hlasem) a jeho soudce Jan Kačer vedou debatu o tom, co je to vlastně spravedlnost, jak je její pojetí relativní a velmi záleží na okolnostech její aplikace. Evald Schorm servíruje další snímek, který člověka nutí k zamyšlení a šrotuje mu v hlavě ještě dlouho po jeho zhlédnutí (což rozhodně není u Schormových filmů ojedinělý jev). (21.03.2014)

Filozofování o neuchopitelném pojmu "spravedlnost", nebo spíše o jeho neuchopitelnosti. Ve své době dech beroucí, dnes trošku ukoptěné a spíše mudrlantské než moudré. Po chvíli děj začíná nudit a neorganické vsuvky o nesmrtelnosti lásky má člověk tendenci přetáčet, aby už došel ke konci, který je od počátku zřejmý. (03.03.2014)

Na tuto inscenaci se lze dívat ze dvou různých úhlů. Jedním z nich je současný pohled, který uvidí krátké filozofické zamyšlení v diskuzi dvou mužů. Druhým úhlem pohledu může být doplnění informace o roku vzniku a domyšlení kontextu. Pak mi ani nevadí Macháčkova přítomnost. Z dnešního pohledu je ten tyranský režisér z Národního divadla před kamerou naprosto nadbytečný, neboť těch několik frází o spravedlnosti mohlo zaznít jinak a lépe. (07.07.2014)

V jakém smyslu se v této zemi dnes používá slova právo! Parádní frajeřina, která mi vyrazila dech. Ne vrah, zavražděný je vinen. Ale čím? Touhou po spravedlnosti? A je vůbec nějaká? Cupák s Kačerem odehrávají prostřednictvím svých podmanivých hlasů fenomenální podívanou, díky níž si člověk uvědomí, jak křehké je vědomí života i smrti. Skoro se až divím, že to Schorm stihl natočit. A kdo bude soudit vás? (14.03.2017)

Ach, ten Schorm a ten jeho filmový underground...! Abych řekl pravdu, tomuto snímku jsem narozdíl od šíleného Den sedmý osmá noc ze stejného roku rozuměl, jenom mě to prostě nebavilo. V druhé půlce jsem se neustále díval na čas a byl rád, když to skončilo. A to si jinak nechávám filozoficky laděné snímky nad tématem spravodlivosti klidně líbit. Tohle mě nijak nezasáhlo, ani nevím, zda je to tou "schormovsky" zmatenou koncepcí s podivnými Macháčkovy vstupy, pro mě zrovna nezajímavým Kačerem a Cupákem, téměř neustále monotónním prázdným prostorem, nebo je za tím prostě ta přílišná umělá vykonstruovanost a prvoplánovost (úplně se shoduju s komentářem od uživatele honajz). Nejspíše vše zmíněné dohromady dělá rozporuplné pocity. Milena Dvorská na fotkách pěkná, její hlasové repliky provázející film ostatně taky, ale ty jakoby zde vypadly z úplně jiného filmu. S Evaldem kamarádi nebudem...:o) (06.04.2018)

Ač krátký a minimalistický, v závažnosti sdělení ohromně obohacující snímek. Co je to spravedlnost a co je to právo? Jak dosáhnout rovnosti a bratrství ve světě, v němž je možno získat nad někým moc, mít v rukou jeho osud? Dokáže člověk odolat pokušení a být stále humánní, neshlížet na druhé z patra a zachovat si pokoru i při velké moci? A z té druhé strany - jak ustát ponížení, jak přijmout svou vlastní slabost, pokud je námi opovrhováno, pokud jsme vydáni na milost někomu, kdo nás zneužívá a plive nám do tváře? A kdo je v tomto vztahu vlastně obětí a kdo katem? Je skutečně ubožejší ten, který trpí a je zesměšňován, a nebo spíš ten, který způsobuje bolest, ten jehož svědomí se stává jen nalomeným, pokrouceným zrcadlem stejně nalomené a pokroucené duše? Detailní, silná a až mysticky působící filmová esej, ve které stojí za zmínku kromě bezchybné Schormovi režie též Kačer s Cupákem, od jejichž výrazu, gest a hlasů se nelze odrhnout. (20.03.2017)

Mám rád podobně stylizované černobílé filmy české vlny 60. let. Rozhovory něčím matně připomínají, ale jen v odlesku, některé Juráčkovy věci - chladné chodby a místnosti, navenek okázale zařízené, ale jinak studené, stejně jako lidé v nich. Nesmyslná mašinérie moci. A do toho Schormovy úvahy formou dialogu mezi odsouzeným a jeho katem na téma spravedlnost. Ta hra je však po chvíli natolik průhledná a jasná, kam směřuje, že už neponechává prostor pro vlastní výklad, natož pro možnost jiného pohledu na dané téma. Dialog je posléze již jen víceméně ubíjející, a vnitřní monology dívky pak poměrně nesourodé. (07.12.2013)

Úplně by mi stačily jen rozhovory těch dvou a asi poprvé při sledování filmu jsem pocítila, že obraz můj prožitek ruší a že by mi stačil jen zvuk. Byla by to působivá rozhlasová hra. (01.03.2015)

40 minutový rozhovor odsouzeného k smrti stětím a jeho kata. Ti dva mají jasně dané role, přesto se jejich úloha chvílemi mění, tj. navrch má E. Cupák v roli "jdoucího na smrt". Pak zase chvilku prohrává "souboj", aby ho nakonec prohrál docela. Ale vítězný kat v podání Jana Kačera nevypadá nadšeně ani chvíli, ani po provedené popravě. A právě v tom spočívá nejistota a hádanka, co je vlastně spravedlnost, o které oba zúčastnění celou dobu filozofují. (15.05.2020)

Velice dobové (tedy čerstvě posrpnové) a velice intelektuální, bohužel dnes už trochu až zaumné. J. Kačer dokázal, že by dokázal být dobrým Mefistofelem (a ten vizuální nápad s černou rukavicí dodává mu notně na zlověstnosti), E. Cupák hrál standardně dobře, přeryvy s M. Macháčkem byly rušivé, a ta celková poetizace pomocí fotografií a vnitřních monologů odsouzeného a jeho dívky byla občas až přílišná. Obrazová stránka jednoduchá a působivá, scéna popravy skvělá. E. Schorm dostál své pověsti filosofa za kamerou, ale se ztrátou desítky. (23.03.2014)

Modelová situace hodící se do každé doby. Mně se naopak líbilo, že je vše průhledné . Už z toho důvodu, že pomůže otevřít oči zejména mladým lidem, ale nejen těm (každý nemá filozofické myšlení), kteří se teprve vydávají na cestu poznávání pravd o tom jak se dá vyložit, pojmenovat, zneužít či využít právo na spravedlnost. (21.01.2014)

Zajímavé téma, scénář i herecké výkony. 1) Výborný 33letý Jan Kačer (cynicky pragmatický soudce) a ještě lepší 37letý Eduard Cupák (odsouzený) v přiměřeně stručné výpovědi o povaze totalitního režimu sdělují obecně platné myšlenky ve formě jakési rozhlasové hry._____ 2) Zajímavý koment: radektejkal***. (07.12.2020)

Úvahy o existenci a spravedlnosti vedoucí k smrti mi lehce, jen několika styčnými body, připomněly Camusova Cizince. Na rozdíl od něj se "rozhovory" konají ve stylizovaném prostředí, v němž Kačer jako představitel negativní síly svojí černou rukavičkou obhajuje systém či totalitu, zatímco Cupák hájí právo na rozmanitost života. Oba dva jsou tak chyceni ve svých světech, které se nepronikají, ale jsou zaměnitelné. (18.12.2015)

Jedna z nejniternějších, nejhlubších, nejpodnětnějších, nejsilnějších a rovněž nejlepších věcí, co jsem kdy viděl. Dílo zcela srovnatelné s takovým skvostem jakým je Krátký film o zabíjení. Nemám dalších slov. (16.04.2015)

Otisk rozervané Schormovy duše... O zvůli moci a ne-moci... (16.12.2019)