1492: Dobytí ráje

Hustota všemožných mouder, co na nás Ridleyho figurky chrlí, se rovná hustotě mlze nad Brčálníkem. Sladké lízátka já nerad, protože obsahují cukr. Ten se ihned vstřebá a způsobí vypouklý tvar dutiny břišní, asi takový, jakým se v současné době pyšní Žerárd Žerárdovič Depardiov. Namísto jednoduchých cukrů lze doporučit kvalitnější polysacharidy, které musí váš trávicí systém nejprve pracně rozložit. Ale nasytí na mnohem delší dobu. Co z toho vyplývá? 1492 je jednoduchý cukírek, Mise/Misie polysacharid. Ridley vždycky napěchoval svoje pseudohistorické filmy tunou patosu a naivním příběhem. Církev v Kolumbově době opravdu netvrdila, že je země placka, to už bylo ostatně vyvráceno od dob starého Řecka. Ridley prostě točí barevné, ale jinak černobílé filmy. Oč lepší jsou ty staré černobílé, no mnohem barvitější snímky! (25.04.2006)

Životopisné filmy mám rád stejně jako herce Gérarda Depardieu a v tomto filmu vykrystovala tato kombinace v nádherný drahokam, který má však i přesto nějaké ty praskliny, které spočívají zejména v celkem dost přetažené stopáži. Účast Sigourney Weaver mě rovněž potěšila a ta dobyvatelská píseň je prostě chytlavá klasika. Zkrátka film, který určitě stojí za pozornost, zejména díky skvělým hercům, nádherné výpravě a velkolepé hudbě. (22.05.2012)

Mohlo to byť lepšie? Samozrejme, že mohlo, vždy to môže byť, a to obzvlášť, keď ide o snímok so stopážou 150 minút, kedy sa tvorcom naskytlo dostatok priestoru na plnohodnotnú realizáciu príbehu o človeku s dobrým úmyslom, no zlým dopadom. Boh vie, prečo je tak málo (dobrých) filmov o Kolumbovi, no možno si henta čvarga mocenská odmieta pripomínať pravdu o tom, ako sa dostala k svojmu bohatstvu. Kolumbus bol prvý krok po ktorom sa následne roztrhlo vrece s výpravami, ktoré okrem množstva bohatstva, priniesli veľký množstvo obetí, čo je aj pomerne dostatočne vyobrazené v druhej polovici snímku. Kolumbus sám seba vnímal v prvom rade ako bádateľa, moreplavca, zasneného idealistu, dobrodruha na vode, no rozhodne nie dobyvateľa, opierajúceho sa o radikálne rozhodnutia za hranou ľudskosti, pričom táto myšlienka, je v tomto snímku podaná divákovi viac než slušne. Spokojný .. (10.12.2021)

Ridley Scott ma na toto nos. Jasné, na Gérardov nos samozrejme nemá, ale Ridley je fakt doma v tomto historickom žánri. Skutočne radosť pozerať na tie zábery, výpravu, kostnými, ostrov, slizkého Michaela Wincotta a do toho skvelá hudba od Vangelisa. Zaujal ma príbeh, bavili ma postavy a ľúbil sa mi celý film, len by to chcelo v závere väčšie tempo a nie tak mierne to ukončiť. Obľúbený soundtrack: Conquest of Paradise. 75% - 4* (10.03.2016)

Rok 1992 byl stejně rozporuplný jako moderní evropské objevení Nového světa o pět set let dříve . Ve srovnání s jinými obdobnými díly s podobným obsahovým zaměřením (napadá mne REVOLUCE nebo MISSION) je tu více autorského fandovství na straně bílých objevitelů. Zkusili-li bychom aplikovat podobný přístup v indiánském prostředí, odezva, které by se nám dostalo, by v lepším případě byla rezervovaná, v horším výrazně odmítavá. Není divu: součástí evropského kulturního dědictví v obou - nebo vlastně ve všech třech - Amerikách je etnocida původního obyvatelstva, barbarské vraždění válečníků, kteří v přímých konfrontacích s evropskou vojenskou silou byli všestranně bez šance, ničení původních kultur, zavlékání pandemických chorob, proti nimž imunitní indiánské systémy byly bezmocné, neskrývaná hamižnost a posléze zavlečení afrických a zčásti i indických obyvatel, když Indiáni byli i pracovně "absorbováni" (srv. nádherné Sládkovy verše jeho proslulého básňového cyklu NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Až do konce XIX. století lze na evropské počínání položit spíše mongolská než občanská měřítka. Pojetí Kolumbovy postavy, atmosféra na jeho lodích i první kontakty s domorodým autochtonním obyvatelstvem nesou znaky těchto budoucích forem "multikulturních" vazeb svého druhu, v mnoha ohledech připomínajících holokaust, které zcela nevymizely ani dnes (etnocida amazonských Indiánů). Z hereckých výkonů se i mně vybavují skvělý Depardieu a Weaverová. Rozporuplnost obrazů, které jsem mohl načrtnout, má pochopitelně i nečerná místa a převažující "vícebarevný" ráz. Konstatovanou rozporuplnost to ovšem nepotlačuje; naopak jí to dává až příliš velké oprávnění. Nejsilnějším pocitem, který se zmocňuje současných i někdejších čtenářů VINNETOUA nebo POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, jsou lítost, stud, soucit a pokora. Oprávněně. (30.03.2008)