Soupeři

Ridley Scott vie historické filmy. To je proste fakt. No tento krát, vo svojich začiatkoch mi to neprišlo ešte to pravé orechové. je vidno, že núdza o pekne závery nieje, tie Scott presadzuje stále aj v neskorších filmoch (Kingdom of heaven, Gladiator, Robin Hood) a to je jeho silná stránka, tak ako aj dobová atmosféra, akurát ma ten príbeh toľko nebavil. Prišlo mi to malo strhujúce, za to záver sa vydaril. 60% - 3* (17.05.2019)

Ridley Scott v Soupeřích (podobně jako například v pozdějším Dobytí ráje) předvádí označení filmu jako „pohyblivých obrazů“ v zcela doslovné (a dech vyrážející) praxi. Od věcí nejdrobnějších v sytých zátiších, přes impresionisticky magické obrazy venkova, Ruskou zimu z které se vám zavrtává mráz až do morku kostí, přes nestálé hry stínů a nespočetných druhů světel. Pokud bychom pokračovali ve vypůjčování si pojmů z jednotlivých uměleckých disciplín, pak by se daly podmanivé obrazy brát jako „barva tónů“, zatímco o rytmizaci snímku se stará leitmotiv soubojů. Ty, ač je jich dostatek, nejsou zdaleka nudné a naopak, svojí rozmanitostí až zaráží. Ať se již bavíme o zbraních dle výběru, různorodém prostředí zápasů, či třeba nápaditě využitých střihových fíglů. Příznačným je v tomto ohledu například souboj, v kterém se poprvé zcela zřetelně láme Carradinova odvaha – jeho mysl se vrací ve strachu ke vzpomínkám, následně zpět k realitě, aby nakonec těkavě proplouvala mezi očekáváním vlastní, či soupeřovi smrti. Tyto obrazy se stupňují v četnosti i v rychlosti střídání, až divák nakonec neví, co je to skutečnost a co je jen představa - což posiluje nesnesitelné pnutí v otázce, co se vlastně stane/stalo. Však také hra s napětím prostupuje celý snímek – už od samotné premisy nepředvídatelné (a neustálé) hrozby od posedlého Keitela, přes podobně umanutý charakter Carradina, u něhož je úžasný paradox v tom, že čím více běží děj snímku, tím více musí člověk obdivovat jeho smysl pro čest a férovost. Čímž mu však na postavě záleží víc a víc, až do momentu, kdy si vlastně začne přát, aby zvolila v posledních soubojích raději ústup a zbabělost a tak eliminovala hrozbu smrti. Tím je divák zcela nepokrytě vmanipulován do těžkého morálního dilematu, před kterým hlavní postava neustále stojí a celý příběh tak získává velmi pikantní příchuť (no vida, začalo to u malířství a končí u kuchařství – ale řekněte, není umění vybrat a použít ve správném poměru ty skutečně vhodné ingredience? Člověk až nestačí žasnout, jak dokonale vyváženou pochoutku ukuchtil pro diváka v podstatě „začínající“ režisér). (01.03.2017)

I dospělí muži jsou vlastně kluci na pískovišti… Jen místo obligátního „Rozšlápnul jsi mi bábovičku, já Tě za to umlátím lopatičkou“, je to tentokrát spíš o „Na konci poslání Vás bodnu, pane“. Oním pískovištěm je pak „napoleonská“ Evropa a dvěma znesvářenými galskými kohouty pánové Keitel a Carradine. V případě prvně jmenovaného mě trošku mrzela „javertovská“ plochost jeho charakteru (byť šlo nejspíš o záměr), v případě Keitha Carradinea pak kvituji s povděkem, že jsem měl zase jednou příležitost užít si herectví "toho chlápka co balil Madonnu" :-) P.S.: pokud jde o výtvarné zpracování, je jasné, že v případě Soupeřů platí víc než kdy jindy, že režiséři točí, ale Ridley Scott maluje. (20.11.2008)

Scottův debut představuje dokonalé zpřítomnění jeho předností. Bývá totiž neadekvátně přeceňován jako režisér autorského typu, ačkoli při tom nemá žádný výrazný rukopis, nejen co do témat, ale i formálního uchopení. Naopak Scott je vynikající režisér ve smyslu zastřešující autority, která dokáže z jakéhokoli scénáře vydolovat maximum jeho potenciálu a sjednotit náležité talenty jednotlivých kreativních složek filmové tvorby k jeho naplnění. To by v ideálním případě mělo být definicí každého režiséra, ale při pohledu na jakýkoli korpus kinematografie je patrné, že takovíto režiséři jsou velmi vzácní. Ve svém prvním celovečerním projektu se Scott chopil scénáře podle literární předlohy Josepha Conrada a příběh o fanatické umanutosti ideálem cti a hrdosti proměnil do komorního spektáklu. Navzdory skromnému rozpočtu, respektive při dokonalém zhodnocení jeho možností pak ze "Soupeřů" vytvořil intimnější variaci "Barryho Lyndona". Podobně jako Stanley Kubrick se také Scott inspiroval v konkrétních malířských plátnech z období děje, jen namísto velkolepých fresek sáhl po menších krajinkách. Proti této estetické referenci Scott postavil detailní realismus v rovině kostýmů i choreografie soubojů. To vše pak dává o to více vyznít nenápadně důmyslnému i důvtipně zábavnému scénáři, který právě díky proměnám životního stylu i postupného společenského vzestupu ústředního hrdiny staví ústřední motiv cti do zcela absurdního světla. Škrobenost samozvaně kultivovaného světa oficírů napoleonské éry spolu s estetickou vytříbeností zdejších výjevů slouží jako sarkastický kontrast vůči umanutému machismu a obsesivní zaslepenosti maskulinními ideály až na hranu vlastního života. (20.10.2021)

Môj veľký dlh Majstrovi konečne splatený. Prehliadka Scottových možností a úžasného výtvarného cítenia trpí pomerne nezaujímavým príbehom o dvoch neustále súperiacich husárskych kohútoch - vývoj v ich vzťahu a v charakteroch postáv nastane bohužiaľ až v záverečnej dvadsaťminútovke, dovtedy je to pomerne nezáživný sled opätovných stretnutí a duelov (tie sú nápadité a každý výrazne iný). Dvaja hlavní predstavitelia predvádzajú lepšie šermiarske než herecké výkony. Napriek tomu to Scottova réžia a zmysel pre dobovú atmosféru držia vysoko nad priemerom. (24.06.2009)