Parohy

Hodně potřeštěná secesní komedie se pravděpodobně hlásila k René Clairovi. Bohužel český "slaměný klobouk" z toho nebyl. Tomuto stylu slušel mnohem víc němý film využívající pravidel grotesky. Jasně to dokazují také Clairovy filmy z padesátých let (Francouzský kankán, Velké manévry), ale pokud budu srovnávat Parohy právě s nimi, vycházejí z toho celkem dobře. Tento snímek postupně dozrává a ačkoliv se na mnoha místech vleče, dá se mu přijít na chuť. Secesní atmosféra má svůj půvab, bohužel zde se ji podařilo navodit spíše dekoracemi a kostýmy, než hereckými výkony. Oldřich Nový byl zvyklý na trochu jiný styl a sem se opravdu moc nehodí. Ale jsou zde některé zajímavé figurky a pár vtipných narážek v dialozích. Nejvíc v tomto filmu zaujme paní Sylva Langová-Williams, která si po několika žabcích z třicátých let zahrála v českém filmu pouze jednu hlavní roli, právě tuto. A pak na scénu vystupují pánové Alfréd Radok a Jiří Brdečka, zatím celkem nenápadně. Jednou za čas se na tento film rád podívám. (18.01.2004)

Poválečný filmový návrat Oldřicha Nového na sebe nutně váže konfrontaci s jeho předchozími rolemi. Tříletá herecká pauza, během které Nový absolvoval muka koncentračního tábora i změnu koncepce státní kinematografie, jej jakoby vzdálila jeho prvorepublikovým a protektorátním hrdinům, jež zdobil situační humor. Postava žárlivého Viktorina pak nikdy nemohla obsáhnout specifický rejstřík hlavního představitele, který se zoufale pokoušel přizpůsobit době a požadavkům. Stejnojmenná divadelní hra Mirko Paška, který se pohyboval spíše ve sférách dobrodružných románů pro mládež, vzdává skromnou poctu oblíbeným clairovským filmům, hýřících secesní náladou a situačním humorem, ale jen stěží tím vytváří organický celek. Zásluhu na tom, že film si dodnes udržel jakousi stylovou čistotu a jasnozřivost, mají nesporně jména Jiřho Brdečky a Alfreda Radoka, mužů, kteří se nedlouho poté zařadí mezi nejvýznamnější osobnosti české kinematografie. Sympatickým rozptýlením se zdá být mmj. herecká účast Sylvy Langové, prchající krátce po dokončení do londýnské emigrace, mimořádně úspěšné v jejím dalším uměleckém životě. Na Oldřicha Nového v následujícím období bohužel čekají jen samé nepříjemnosti. Fata regum homines. (06.10.2008)

Parohy mají v záhlaví, že jsou rozmarnou hříčkou, což docela dobře vystihuje podstatu této veselohry. Najdou se v ní opravdu vtipné momenty a dialogy, ale i přes kratší stopáž jsem se trochu nudila. Nejspíš to bude tím, že samotná zápletka je dost předvídatelná. Nicméně Oldřich Nový v roli žárlivého Viktorina odvádí svůj tradičně vysoký standard a jeho protějšek Sylva Langová zase lahodí oku diváka, a rozhodně zaujme i svou výrazovou mimikou. Za zmínku stojí také hudební složka tohoto poválečného snímku, která příjemně dotváří dobovou atmosféru. (70%) (03.12.2020)

"Nerozčilujte se, šlechetná vědmo, nechtěl jsem urazit vaši kouli." Úvod filmu byl mírně řečeno rozpačitý, ale někdy po nesmírně rozvleklé návštěvě kabaretu to přece jenom začala být dobrá zábava. Nejvíce ze všeho se mi líbilo herectví Oldřicha Nového, jehož hlavní hrdina se choval jako jakási kombinace Čeňka Šlégla a Miloše Kopeckého. A ty jeho kouzelně kradmé pohyby při sledování manželky! "Koupil jsem si pistoli. Nabitou." - "Na co?" - "Naostro." (28.10.2015)

Když jsem si tento poměrně málo známý film pustila prvně, zařadila jsem ho tak do třicátých let. Připomínal mi éru němých grotesek. Zjištění, že se jedná o film poválečný bylo pro mne rozčarováním, protože Oldřich Nový natočil už o deset let dříve mnohem vtipnější a svižnější komedie, nehovoře o tom, že v té době mu chyběly jen dva roky do padesátky, takže na žárlivého novomanžela byl trochu v letech. Při druhém shlédnutí jsem si víc začala všímat vtipných dialogů, krásných kostýmů, výpravy a dobových dekorací. Ať je to jak chce, herecké výkony by sice nebyly na Českého lva, ale nešlo ani o ztracený čas. (22.11.2011)