Soumrak bohů

Kdo by čekal realismus dřívější tvorby autora, zde toto nenajde, ale nalezne temnou atmosféru s "gotickými kulisami" a silnou stylizací - scéna reprezentující Noc dlouhých nožů asi nejlépe definuje celý film. Ten je poněkud nesoudržný a možná přestylizovaný, ale myšlenka že nelze obrátit přicházející zlo ve svůj prospěch je reprezentována se silnou naléhavostí. 75% (10.06.2023)

Jedovaté, nemocné a zvrácené... Náckové, násilí, sexuální deviace, ztráta lidství - jedno jde s druhým. Zlo plodí zlo. Za zmínku stojí úžasná práce s barvami. Geniální je rovněž kamera, jejíž povolný pohyb od detailů, k celkům, z detailů na detaily, nebo celků na detaily atd. mě dováděl k šílenství. A pokud někdo má problém s homosexualitou Viscontiho a myslí si, že se to projevuje na jeho nechuti k filmu, tak by možná bylo fér, kdyby se jedinec upřímně zamyslel nad vlastní orientací :) (23.08.2010)

Skvélý příběh o intrikánství a touze po moci, který je strašně srážen nevěrohodnými a dlouhými scénami typu chlastání členů SA a na můj vkus přehnanou úchylností hlavní postavy (Martin von Essenbeck). Ta měla diváka ASI šokovat, ale na mne působila příliš extrémně až nedůvěryhodně. K tomu přispěl i nepříliš kvalitní výkon Helmuta Bergera v roli Martina. (07.07.2005)

Podívala jsem se na druhý film Luchina Viscontiho. Ač je to bezesporu režisérská legenda, mě jeho filmy nijak nechytly. U Soumraku bohů je navíc příšerná délka, která mi teda vůbec nesedí. Herce můžu bezpochyby pochválit, třeba takový Martin byl zahrán tak, že mi byl opravdu dokonale nesympatický. Luchino Visconti také odvedl skvělou práci a dokázal nám ukázat období předválečného Německa i povahy lidí a dokonale to propojit jak obrazově, tak hudbou, ale co s tím vším, když se člověk u filmu dvě a půl hodiny nudí? Proto nemůžu hodnotit výše. (16.06.2013)

Komorná psycho(logická) dráma z prostredia fašizujúcich sa oceliarskych magnátov, v ktorej každá zúčastnená postava je buď blázon, alebo sa ním skôr či neskôr stane, alebo bude jednoducho fyzicky zlikvidovaná. Za zvukov strašidelného pochodu Maurice Jarrého sa odvíja príbeh pripomínajúci Macbeth alebo ľubovoľnú starovekú rímsku cisársku vyvražďovačku (proste "rodinný" film, no). Zďaleka najlepší výkon podáva Ingrid Thulin ako barónka von Essenbeck. Stačí, ak tá zvláštna žena vojde do záberu a je povedané úplne všetko, ani nemusí hovoriť svoje repliky. S mrazivou presvedčivosťou zvládla svoju postavu od sebavedomej cisárovnej až po (polo)šialenú trosku. Úplným opakom je Helmut Berger, ktorý naozaj nevie hrať (s výnimkou polohy spievajúceho transvestitu) - v konečnom dôsledku však jeho afektovanosť a nechcená komickosť len dotvárajú pôsobivú atmosféru úpadku. Visconti sa tu pochopiteľne nevzdáva svojho obľúbeného štylizovania, takže vytvára ťažko uveriteľné (no o to sugestívnejšie) scény ako vystrihnuté z "dekadentnej" akademickej maľby 19.storočia (rozhodne videl úžasný obraz "Rimania z obdobia úpadku ríše" od Thomasa Coutura z roku 1847, ktorý visí v Louvri). Záverečný záber ponorený do muzeálneho ticha, vyznačujúci sa morbídnou hororovou nádherou (takmer počujeme stúpať bublinky vzduchu, ktoré sami vydychujeme) by som odporúčal previesť do vosku a vystaviť v Múzeu Grévin. Šesť hviezdičiek z piatich. Poklona, pán gróf. (18.10.2004)