Dým bramborové natě

EDIT: Tak jsem na to pár letech zase kouknul, a najednou mám před sebou úplně jiný, nedotažený film. Čekal jsem, že hlavní postavou bude doktor Meluzín a jeho vlastní léčba z rozčarování, tedy z toho, jak celý život dělal, co vlastně nechtěl, podřizoval se manželce, kolegům v ústavu, a sice to dotáhl až na špičkového lékaře v Paříži, ale prostě nedělal to, co chtěl on sám. A teď to dělat chce. Jenže Vláčil kašle na postavu doktora Meluzína, což je pak žel znát i na výkonu jinak obvykle excelentního pana Hrušínského, který zde působí nerozhodně, neb neví, co a koho má vlastně hrát. Jeho postava odnikud nikam nejde a nedojde. Celé se to soustředí jen na tu stařeckou depku a melancholii, a jak pravil můj syn, člověk by spíš čekal, že se v té sanitce rozsekají všici. PŮVODNÍ KOMENTÁŘ: Dokonalý snímek o stárnoucím doktorovi, který podobně, jako se pálí na podzim bramborová nať, se cítí na podzim svého života vyhořele. Hle, symbolika! Odjíždí z rušné a vystresované Prahy na venkov, kde vlastně chce život jen tak dožít, ale interakce s osudy lidí kolem něho ho nutí jednat jinak. Celé je to melancholické, jak asi stáří a rekapitulace mohou být, ale uvěřitelné, skvěle zahrané a reálné. (24.06.2018)

Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho. V období normalizace, a zvláště v sedmdesátých letech, československá kinematografie připomínala daleko více úhor než cokoli jiného. Ale životadárné výjimky nalezneme i v tomto nelehkém období; právem mezi ně patří i DÝM. František Vláčil, tvůrce proslavený Markétou Lazarovou, zde vystavěl komorní portrét kdysi prominentního lékaře, jenž rezignoval na svou kariéru a odešel na venkov. V kaleidoskopu standardního venkovského života zaujme asi nejvýrazněji sytá kresba často zprimitivnělých vztahů mezi lidmi, plných lhostejnosti či dokonce zášti. Poznáváme, jak mechanicky vykonávaná práce vede k otupění, jak i nejbližším příbuzným chybí soucit, jak se prosazuje prospěchářství. Odpovídá tomu i vizuální ztvárnění, architektonicky i v barevném pojednání záměrně strohé. Kameraman František Uldrich podzimní scenérie ještě zalévá slunečními paprsky, z nichž ovšem nesálá už žádné teplo; zbaveny přívětivosti připomínají stejně vychladlé nitro tamních obyvatel. Vláčil s pochopením, ale přitom v sytých konturách postihuje své zdrsnělé i trpící hrdiny, nelze proto neocenit přesné vykroužení vedlejších figur, včetně svérázného hrobníka (skvělý Václav Lohniský); snad jedině nesměle naznačený milostný motiv poněkud zaskřípe ve svém ztvárnění. Ovšem nad vším sebejistě vládne filmem na několik let nedobrovolně "odložený" Rudolf Hrušínský. Dokonale vystihl zachmuřeně rozvážné jednání i chůzi, původně sice předurčené vrozenou srdeční vadou, mezitím povýšené k ústřednímu charakterizačnímu rysu. Meluzín je člověk uvážlivý, zdánlivě nepřístupný jakýmkoli emocím, ale přitom nesmírně citlivý a chápavý; Hrušínský zde dospívá k obdivuhodné minimalizaci výrazových prostředků, vystačí s mírně shrbenou postavou, nehnutým obličejem a monotónně ztišenou, ba suchopárnou mluvou, která se však znenadání vytočí k nesmlouvavé naléhavosti, kdy i matný zrak se náhle projasní. Postihuje, jak za zdánlivou Meluzínovou neprůbojností a smířlivostí se tají nesmírné odhodlání prosadit to, co je podle jeho svědomí nejlepší. Hrušínského návrat můžeme tudíž považovat za ohromující, za důkaz mimořádného hereckého umění, naštěstí ještě několikrát v budoucnu zužitkovaného. (06.10.2013)

Rozvedeny doktor (bravurni Rudolf Hrusinsky) se stehuje z Prahy vykonavat svoji profesi a pomahat lidem jako obvodni lekar na mensim meste. Slusne vykresleni, jak to chodi na venkove nebo alespon v minulosti fungovalo. Male mesto, vsichni se znaji, vsechno o sobe vi a kriticky se odsuzuji ve sve malickosti. 65% (21.03.2011)

Ještě teď mi hučí v hlavě dunění stožáru vysokého napětí v závěrečné scéně, stejně tak mě mučí i zamlžené okýnko, valící se déšť, nepřehledná cesta, černý nákladní vůz. Vláčil do této záverečné scény vtisknul marnou snahu hlavního hrdiny. Vynikající Rudolf Hrušínský a pro mě překvapení Jana Dítětová v roly sestřičky s tak ničivým pohledem, že skutečně zamrazí. (19.01.2008)

"To je jaksi proti lidské přirozenosti jít z lepšího na horší....A tohle má být horší? Pro někoho třeba ne..." Tento Vláčílův melancholický příběh z vesnického prostředí o doktoru, který se rozhodl přejít z místa šéfa kliniky a docent na fakultě na místo obvodního lékaře, má dvě zásadní klady. Jednak je to úžasně úsporné (přesto dokonalé) herectví Rudolfa Hrušínském v roli doktora Jana Meluzína a pak velmi přiléhavá (zádumčivá) hudba Zdeňka Lišky. Určitě zajímavou roli učitelky zde pak ztvárnila i Věra Galatíková. Přes všechny tyto klady, to ale za mě ani po opakovaném zhlédnutí na plný počet  hvězdiček není. Může za to podle mě scénář filmu (nebo možná už sama předloha Bohumila Říhy), který pokud jde o postavu doktora Meluzína vyznívá ke konci tak nějak do ztracena. V úvodu filmu doktor říká, že se chce vrátit k "sobě, k tomu co byl nebo co ještě je". Tomu návratu ale chybí nějaká jasnější pointa. Tedy pokud za ni nemám chápat tu situaci s poněkud nevydařeným "domácím porodem".  PS: Opětovně zhlédnuto (a komentář napsán) u příležitosti 100. výročí  narození Františka Vláčila (20.02.2024)