Údolí včel

Slovy klasika, my máme Údolí včel, Rusové Andreje Rubleva a Švédové Sedmou pečeť. Celkem názorně tenhle rozskřípaný mýtus kmene Čechů demonstrují stránky Nostalghia, věnované padlým andělům, rozuměje exponátům z řad kanonických vele-režisérů, jejíž autoři zařadili Vláčila velkoryse po bok Kurosawy či Felliniho, byť symbolicky až na konec lajny. Po dvou neuvěřitelně krvavých a krutých nacionalistických válkách je obtížné pochopit, jak může někdo brát takový rousseauovský romantický nacionalismus vážně. V devatenáctém století jej naši předkové, tápající po národní totožnosti, vážně brali, ale dnes? Zdá, že Češi stále nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska nebo jsme se měli dobře? Bordwell dává podobným spekulacím útrum. Když si v Dějinách filmu vytipuje – především z řad proslulých Olympanů, bez výjimky neamerických – osm jakýchsi „super-auteurů“, které pojedná přednostně a nezávisle na kontextu národních kinematografii, jimž přináležejí, o Vláčilovi nikde ani zmínka. O Tarkovském pravda také ne, ale ten nenatočil své nejlepší dílo v 50. a 60. letech vyhlášených časopisem Cahiers du Cinéma za vzestup autorského uměleckého filmu a ke všemu se mu dostalo vrchovatě prostoru v kapitole ohledávající Nové kinematografie a nové směry v Evropě a Sovětském svazu od 70. let. Kdežto o naší národní pýše Vláčilovi nikde ani čárka. Když Masaryk kritizoval dva velké rukopisné podvrhy, s láskou a oddaností přijímané, ze kterých čerpali nejen Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, nýbrž i František Palacký a na nichž náš rodící se národ založil své novodobé sebevědomí, známými slovy, že nic není veliké, co není pravdivé, plaval proti proudu. Krátkodobě ho pravicové Národní listy vyobcovaly z národa jako ohavného zrádce, kterého nejspíš neporodila česká matka, ale lítá saň. Ať si to přejeme nebo ne, ať je nám bližší ten či onen moment našich dějin, Vláčil na Bergmana ani Tarkovského neměl. Stál pod nimi. (19.02.2010)

Tak tomuhle říkám filmový zážitek. Obraz středověku podaný takovým způsobem jakým to uměl jen génius českého filmu František Vláčil. Atmosféra snímku je dokonale budovaná a za pomoci dokonalé černobílé kamery a famózní hudby Zdeňka Lišky jsem měl na 90 minut pocit, že jsem se opravdu ocitl ve středověku. O hereckých výkonech je zbytečné se dlouze rozepisovat. Tehdy začínající Petr Čepek mě dokonale odrovnal a Jan Kačer, který ztvárnil Armina von Heiden, zde nejspíš odehrál nejlepší výkon své kariéry. Těžko se věří faktu, že film vznikl pouze na popud filmového studia, aby se upotřebily kostýmy z Markéty Lazarové. Pro někoho možná těžko snesitelný snímek, ale jedná se o dokonalé filmové umění............ (26.11.2008)

Vláčil bohužel moc nepobral umění vyprávět a na jeho obrazovém cvičení je to dost znát. Nic proti filozofování, ale tady se neobjevila jediná silná myšlenka. Navíc dialogy na sebe často vůbec nenavazují, což značně znepříjemňuje sledování. Vůbec mi přijde zbytečné točit film o někom, kdo jde tam, zpátky, zase tam a celou dobu vůbec neví. (10.01.2012)

"Všichni plni hříchu by měli být utraceni bez rozdílu." "Pak by ovšem na světě jediného člověka nezůstalo. Život by zanikl." "Nechť zanikne. Zůstanou pak andělé. Nikdo z lidí je neviděl, a přec slyším tlukot jejich křídel. Jsou tu mezi námi. Jinak bychom žili ve tmě. A lidé přesto žijí bez víry a množí se jak mravenci. Proto je smrt jejich jediným vykoupením." ____ Aneb naturalisticky autentická a vizuálně podmanivá historická freska, s níž si Vláčil vydobyl čestné renomé a všeobecnou prestiž u evropských filmařů. Doposud jsem v rámci tuzemské kinematografie neviděl tak fenomenální využití širokoúhlého formátu, a celkově něco tak autorsky skvostnýho a formalisticky progresivního - alespoň co se týká snímků z minulého století - páč než samotný příběh (který je nezpochybnitelně neskutečně poutavý) mě absolutně pohltila samotná umělecká interpretace. Sofistikovaná metodika, s jakou Vláčil inovativně pracuje s kompozicí desaturované obrazotvornosti, epistémou fikčního makrosvěta, estetikou a scénografickou komplexností mizanscény, a neobyčejnou disponibilitou hry světel a stínů, je tak dechberoucí, že to fakticky nemá sebemenší obdoby. Jejím prostřednictvím tak apriorně oživuje středověké reálie, pragmaticky se opírá o mytologii kajícných poutí templářů, a akurátně prezentuje konflikt mezi asketicky zfanatizovaným a bezbožným způsobem života, v němž jednotliví aktéři nemají daleko k Oidipovskému komplexu, vraždě, smilstvu a incestu - a zároveň tak zkoumá amorálnost a reflektuje manýry středověké společnosti bez jakýchkoliv příkras či skrupulí - o hereckých výkonech raději ani nemluvě. Famózní hudební podkres Zdeňka Lišky je jen nedocenitelným pozlátkem navíc - scéna na pláži, která je umocněna oněmi znepokojivými tóny, se mi hluboko vryla do paměti. Jediným deliktem jsou tak do uší bijící postsynchrony a velice nekompatibilní zvukové kulisy - ale pokud opomenu tyto sporadický nedostatky, nemám jakýkoliv výtky. 'Údolí včel' je bez sebemenších debat celuloidový drahokam československé kinematografie (určitě jeden z nejlepších) a bezchybná definice vizuální onanie - sledovat tu nádheru v horším rozlišení než ve FULL HD si tenhle démant fakt nezaslouží - to je prostě hřích kacířskýho kalibru! Snímek zároveň slouží jako předkrm k Marketě Lazarové - a nejen proto se mi nechce ani věřit, že byl tento ikonický snímek natočen jen z toho důvodu, aby se spotřeboval kapitál právě z produkce onoho lyrického eposu.... Vláčil je naše národní božstvo! [#46.LFŠ] (16.08.2020)

Fascinujúce čiernobiele obrazy - tak nejako mohol vyzerať stredovek. A v ňom sa odohráva príbeh priateľstva a nenávisti dvoch mužov, ktorých spojila a rozdelila viera. Rozpor medzi dodržiavaním nepoškvrneného ideálu a jeho pošliapaním hedonistickými radovánkami ostane asi večný. Časovo úspornejšie, vyznením a dejovo oveľa hutnejšie než Marketa Lazarová. Množstvo symbolov a obrazov len dotvára svet stredoveku, kde sa miesila hlboká zbožnosť so strachom pred neznámym, kde každá cesta do vzdialenejšej osady cez hustý les bola dobrodružnou lotériou s vlastným životom. Málokedy sa filmu podarí tak silno pripútať si ma, vcucnúť a zžiť sa s jeho hrdinami. (12.01.2005)