Klapzubova XI.

V dětství jedna z mých nejoblíbenějších knížek, rozhodně nejvícekrát přečtená (byla poměrně krátká). Film mě zklamal hlavně úpravami děje a výpravou (obojí nic moc). Možná, že to objektivně není horší než jiné pamětnické komedie, které jsem ohodnotil výš, ale právě kvůli perfektní znalosti předlohy - za 3* (15.03.2013)

Dnes by se řeklo volná adaptace. O fotbal prakticky nejde a i "díky" tristním záběrům přímo ze hřišť je dokonce na obtíž, ale nutno podotknout, že ani ve knížce nehraje kopaná prim. Stěžejní je ta vznosná idea hry pro radost. A jemná kritika těch nafintěných primadon. Klabzubáci i Eduard Bass by se divili, kam až fotbal zašel... Pro ženské publikum je tu hromada techtlí a sem tam nějaké to mechtle, ale zklamalo mě, že nejzásadnější okamžik knížky, kdy klabzubáci poprvé prohrají (s partou kluků, která si s nimi odmítne začutat), komentuje starý Klapzuba jen tak na půl huby a hned stmívačka. Jinak ale funkcionáři a majitelé klubů, jako by si s těmi dnešními z oka vypadli, inu já na bráchu, brácha na mě, lidi řvali, prásk, seděl... Prohráli jsme devět ku jedné. (14.12.2017)

Ach jo! On by tenhle film klidně splnil všechny žánrové požadavky na v rámci možností milou prvorepublikovou komedii, ale ona je tady "bohužel" geniální Bassova předloha, jíž v této době takto omezenými prostředky nejspíše natočit nešlo. Neboť teď nám z toho zbyla takřka Klabzubova jedenáctka bez fotbalu, aneb salónní film s trochu netypickým námětem. (04.06.2005)

Popravdě, film knize nesahá po kotníky...a možná ani tvůrci moc neměli v úmyslu. Přecejen to bylo natočeno v době, kdy se na tehdejším Československem stahovala mračna a byl zřejmě potřeba vytvořit snímek plný motivace a vlastenectví. O tom svědčí i závěrečná scéna, kdy mládež pochoduje s recitovanou písní, ve které se mimo jiné hlásá že budou držet stráž a bojovat proti nebezpečí. (23.02.2013)

Redakce Lidových novin seskupila ve dvacátých a třicátých letech do svého středu plejádu významných person české literatury, v jejichž čele stála především jména Karla Čapka, Karla Poláčka, Františka Langera a Eduarda Basse. Asi nejblíže k sobě měli Poláček s Bassem. Oba vytvořili řadu humoristických děl různé úrovně a kvality, ale jen dva romány z fotbalového prostředí se dočkaly nebývalé popularity u malých i velkých čtenářů. Bassova Klapzubova jedenáctka se stala ve své době dokonce určitým fenoménem a do jisté míry i prvním odkazem budoucí slávy české kopané tak, jak ji o několik let později zvěčnil také Poláček v Mužích v offsidu (romány dělí necelých deset let). Filmoví tvůrci nakonec sáhli po obou předlohách, ale zatímco Muži v offsidu našli svého trojského koně v zde excelujícím Haasovi, příběh otce Klapzuby a jeho jedenácti synů byl doveden k nevyhovujícím a de facto deformujícím kompromisům, nemilosrdně určených producenty a režisérem. Tomu také odpovídal výběr hereckých představitelů, přičemž volba Theodora Pištěka a Antonie Nedošinské do hlavních rolí nemusela nutně znamenat neúspěch. Na hraně se zde pohybuje především výběr chlapeckých dorostenců, vesměs neherců a profesionálních sportovců, motivovaný režisérovou snahou o získání nových, mladých lidí pro filmovou kameru. Z komerčního hlediska se jako nadmíru vhodná jeví účast Hany Vítové, svou bezpečnou polohu tu nacházejí také Marvan, herec mimořádných kvalit, Kohout, Neumann i Filipovský. Onen vlastenecký tón, implementovaný do filmu pod tíhou soudobé politické situace, jen stěží nalezne porozumění u současného diváka, přesto není od věci připomenout, že tehdy, v osmatřicátém roce, fungovala kopaná na zcela jiných morálních pravidlech, než dnes. To především. (03.10.2008)