Krakatit

Vávrovy filmy vždy souzní s epochou, v níž byly vytvořeny, ale přinejmenším několik z nich v několika (!) epochách dějin českého filmu patří k těm, které to pro svou epochu typické nejen kvalitativně završují, nýbrž z ní i vyčnívají. Krakatit (jehož předlohu jsem četl na gymplu a prakticky nic si z ní nepamatuju) je jedním z nich. Asi nejlepší na tomto filmu jsou dvě jeho úzce spolupracující charakteristiky, totiž halucinační atmosféra a zásadní nevyjasněnost, jakýže skutečnostní status má v "realitě" filmu jeho děj, resp. jednotlivé složky děje a jejich vzájemný poměr, nevyjasněnost tím pozoruhodnější, že ji neruší ani výslovné úvodní návěstí. A samozřejmě ikonický Höger. (07.07.2020)

Technická stránka filmu ( kamera, výprava, hudba, triky...) na svoju dobu a na krajinu pôvodu doslova berie dych. V brilantnej réžii vyznieva snímok nie ako sci-fi, ale ako psychologická dráma o mužovi, ktorý má vo svojich rukách ( či skôr v hlave ) obrovskú moc. Jeden z vrcholov fantastického žánru v Československu. (20.11.2014)

Světoznámý přepis stejnojméného románu, brilantně převedeného na filmové plátno. K mimořádnému úspěchu tohoto vesměs fantastického snímku nepřispěl jen výtečný emocionálně tvůrčí (exaktní) vědec Ing. Prokop v podání Karla Högera nebo působivá Srnkova hudba. Ve filmu se dynamicky střídají a mění obrazy jednotlivých prostředí a prolínají se výjevy z reality se snovými a horečnatými představami hlavního hrdiny. Ústředím dramaturgickým principem adaptace je tedy kontrast představ a skutečností. Zároveň film posloužil jako vzorný předobraz k propagaci míru, ve své době aktuálně varoval před nebezpečím zneužití ničivé síly ukryté v hmotě. Televizemi neprávem opomíjený titul a já jsem rád za jeho znovuuvedení. (12.05.2006)

Vzhledem k dosavadní zkušenosti českého filmu s Karlem Čapkem se podařilo Vávrovy dostat jeho téma zase do nové úrovně. Zatím na dnes nedochovaný Zlatý klíček (1922) sedá prach nepochopení o významu toho projektu ve své době, Loupežník (1931) se zatím dostal jen málo mezi lid a zůstává encyklopedickým heslem o jediné účasti Marie Hübnerové ve filmu vůbec. V 1937 se blýsklo na lepší časy, kdy se Haas chopil Bílé nemoci a Frič Hordubalů. Bílá nemoc se ale nelíbila nastupujícímu režimu a Hordubalové doplatili na Čapkovu hádku s Havlem. Takže teprve kombinace Čapkových povídek a Krakatitu v prvních poválečných letech přinesla první prakticky neproblematické adaptace Čapka na plátna kin. Deset let po jeho smrti. To, co následovalo, je už zase docela jiný příběh, ale osobně si velmi cením toho, že právě v této době se Vávra přidal k Fričově a Bielikově snaze na něj nezapomenout. (03.01.2013)

Kdyby existovala kategorie "čapkovský hrdina", inžených Prokop v podání skvělého Karla Herega by tam určitě spadal. Stejně jako třeba Hugo Haas a jeho doktor Galén z Bílé Nemoci. Marný boj jednotlivce proti celému lidstvu a jeho touze po boji, moci a penězích, o něž ve většině válkách jde je tentokrát ilustrován na příběhu geniálního vynálezce, kterému příliš pozdě dochází, jaké následky jeho "dílo" přinese. Narozdíl od Galéna je však on sám strůjcem vražedného nástroje a jeho hrdost ho vhání do mnohých nebezpečných situací. A přitom nakonec se ukazuje, že nejvíc rozumu má obyčejný starý pán, který do vědy ani politiky nevidí. Není to hodně přesný obraz života v jakékoliv společnosti? (11.06.2011)