Vycpavač zvířat Václav Barvínek strávil pro malicherný spor čtyřiadvacet hodin ve vězení. A právě toho dne byla čtena závěť jeho strýce, v níž stálo, že nebožtík kdesi ukryl šek na milion korun. Pokud nebude do určené doby inkasován, celá částka připadne na dobročinné účely. Ostatní příbuzní vydrancovali veškerý movitý majetek, ve strýcově vile zůstal pouze opuštěný bernardýn, jehož se dobrosrdečný pan Barvínek ujal. Ošizený dědic dál vede prostý život a netuší, že bohatství leží na dosah ruky. Má docela jiné starosti - srdce onoho postaršího tlouštíka zahořelo láskou k dívce, jejíž přívětivost si mylně ... (zobrazit celý text)
Sasa Rasilov mel tu smulu, ze ve sve dobe existovalo nekolik vyjimecnych hercu, keri mu neumoznila dosahnout vetsi popularity. Ale nejen tento film dokazuje, ze to byl vskutku vyborny herec a kdyz se k tomu pridal i slusnejsi scenar nemusi byt vysledek k zahozeni - jako v tomto pripade.
Tato sentimenální maloměšťácká komedie o svérázném vycpavači zvěře p.V.Barvínkovi (S.Rašilov) který se nečekaně stane spoludědicem velkého majetku a kdy ho k tomu ještě ve filmu doprovází jeho osobní a krásný bernandýn Ivan mě vždy když jí vidím dokáže mile potěšit ale na druhou stranu z ní mám i velmi nepřijemné a smíšené pocity. A to především neboť jak už napsal Bart kvůli A.Letenské která už prakticky jen dohrávala ve filmu svou poslední větší roli pod přímým dohledem gestapa a později někdy po dokončení snímku byla za ilegální odbojovou činnost popravena. Na jejím výkonu to však téměř vůbec nebylo znát prostě profesionál každým coulem. Nicméně díky všem těm zdařilým skečím a výstupům všech herců dávám 4*.
Film skvělý, Rašilov vynikající. Růžena Šlemrová a Lola Skrbková skvěle vytvořili dvojici starých panen - sester maloměšťaček. Ale rád bych poopravil Jiřího K. Anna Letenská nebyla židovka. Židi už v té době ve filmu hrát nesměli. Manžel Letenské, známý lékař skrýval u nich v bytě hledaného člověka. To byl důvod, proč zatkli jeho a těsně po natáčení filmu i jeho ženu.
Roztomilá protektorátní veselohra, která chtěla připomenout nevtíravým způsobem krásu "Staré Prahy" a tím trošičku zaklepat na srdíčka vlastenectví. Saša RAŠILOV jako vždy - milý a úchvatný.
Jeden z nejvýraznějších pražských komiků a zároveň i jeden z nejlepších charakterních tragédů divadelního jeviště Saša Rašilov nikdy nepatřil mezi takzvané kinohvězdy. Od roku 1931, kdy na filmovém plátně ztvárnil současně Jaroslava Haška a jeho dobrého vojáka Švejka, neměl příležitost uplatnit své vzácné člověčenství. A proto si napsal vlastní námět, který pak nabídl společnosti Lucernafilm. Ta souhlasila s jeho zfilmováním a doporučila jako režiséra zkušeného a nekompromisního Otakara Vávru, u něhož měla jistotu precizního provedení. Rašilov se podílel i na výsledné podobě scénáře a na postavě malostranského vycpavače zvěře Václava Barvínka vlastně demonstroval svůj pohled na svět a lidi kolem sebe. Lehce nostalgický příběh o nečekaném dědictví střídá ve vyrovnaném poměru komické i melodramatické situace a právě Rašilovova bezprostřednost mu dodává osobité kouzlo. Zatímco vrstevníci Vlasta Matulová a Svatopluk Beneš startují k hvězdným výšinám, nestor českého filmu Theodor Pištěk tu zvolna rekapituluje svou panoramatickou filmografii. Během natáčení se však schylovalo k jedné z největších tragédií naší historie. Talentovanou členku vinohradského divadla Annu Letenskou tehdy zaregistrovalo Gestapo jako jednu z aktérek atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Díky opakované intervenci majitele Lucernafilmu Miloše Havla bylo odloženo její zatčení až po skončení ateliérových prací. Když se diváci bavili na premiéře jejími komickými replikami, netušili, že Letenská byla několik měsíců předtím brutálním způsobem popravena v koncentračním táboře Mauthausen. Jakási pieta, která se s filmem neodmyslitelně váže, je také jedním z důvodů, proč bychom si měli tento snímek připomínat i dnes.
Vyborna cerna komedie o nijak atraktivnim muzi, ktery by i mel sanci na nejaky ten milionek, ale los objevi prilis pozde. Prece vsak najde alespon pratelstvi verneho bernardyna.
Smutná ,ale přesto pěkná komedie ,či by se dalo říci moralita o jednom dědictví ,které je někde schováno ,ale když se do určitého data nenajde ,tak propadne. Příbuzní se hrnou a perou o každý kousek nábytku. Jako poslední se o tom dozvídá vycpavač zvěře Barvínek (S.Rašilov) a hned už se vidí jako milionář a celý dům ho se ho najednou chystá vítat. (další předchudce filmu Dědictví aneb kur...) tak ,když se rozjede pro dědictví najde už jen prázdný dům a bernardýna Ivana( Rašilův pes jak píše Karlos80) a takse ho ujme. No jo kdo by si taky vzal ,když by ho musel živit. A cestou ještě najde vypadlou dřevěnou krabičku co vypadla někomu z příbuzných. Když se vrátí jen se psem a všichni vidí ,že nic nemá tak se zase od něj odvrátí jak aktuální. lidi jsou stejný jako ted. naštěstí nakonec celé dědictví propadne opuštěným dětem a tak to má být. O A.Letenské se zminovat nebudu to už je tu zmíněno několikrát,jako malý kluk si to pomatuju jak to říkala před filmem hlasatelka a od té doby mě při tom docela mrazí. Jak to muselo být kruté.
Točit v roce 1942 komedii může někomu připadat jako cynismus, ale já to beru jako ukázku nezdolnosti. Saša Rašilov je tu vynikající a kupříkladu scénka s Theodorem Pištěkem na policejní stanici je opravdu skvělá.
Sentiment z toho kape na všechny strany, snad jen vycpaný ratlík pobaví. Jinak jsou snad zajímavé jen komentáře, jejichž autoři si ani o Anně Letenské nedokáží nic zjistit. Byla zatčena již v průběhu natáčení, protože její manžel schovával hledanou osobu. Gestapo ji propustilo nikoliv kvůli filmu (i když M. Havel, majitel Lucernafilmu, v tomto ohledu intervenoval), ale protože čekalo, že Letenská je přivede na stopu dalších odbojářů. To se nepotvrdilo, a Letenská byla po dokončení filmu i s manželem popravena.
Nedoceněná komedie se S.Rašilovem v hlavní roli. Málokdo ví, že jednu z rolí, konkrétně domovnici (či správkyni domu) hrála tehdejší "hvězdička" židovka Anna Letenská, které několik dní či týdnů před tím popravili manžela. Bohužel během natáčení tohoto snímku čekalo v zákulisí Gestapo také na ní. Svědci hovořili o tom, že po posledním záběru ji odvedlii, pozdějí se dozvědeli, že byla popravena. V Praze na Vinohradech je na její památku pojmenována jedna ulice (kolmá na Vinohradskou), jmenuje se "Anny Letenské".
