Přijdu hned

Veselý příběh o jednom potrhlém vycpavači zvěře (a všecko), který úplnou náhodou dostane šanci zdědit celý milion korun! Václav Barvínek je asi jednou z nejlepších postav, jaké kdy Saša Rašilov zahrál, vždyť si ji také napsal sám a na tělo, tak to už by bylo, aby mu to nevyšlo. Na smutnou dobu svého vzniku (a vzhledem k smutnému osudu Anny Letenské...) to vůbec není špatný film a i když se u něj možná nepotrháte úplně smíchy, dokáže rozveselit a udělat dobře na duši, což bylo u filmů natočených za protektorátu asi to nejdůležitější. Navíc se můžete pokochat pohledem na roztomilého bernardýna Ivana. (13.01.2011)

"Víš, ono je to moc hezký udělat dobrý skutek", říká pan Barvínek a ty dobré skutky dělá jaksi mimochodem, protože má dobré a nezištné srdce. Trochu naivní prvorepubliková komedie. Bodové hodnocení zvedám za vynikající herectví Saši Rašilova a pro tklivý projev Vlasty Matulové. Pro ni mám obzvláštní, soukromou slabost... (07.10.2017)

Sentiment z toho kape na všechny strany, snad jen vycpaný ratlík pobaví. Jinak jsou snad zajímavé jen komentáře, jejichž autoři si ani o Anně Letenské nedokáží nic zjistit. Byla zatčena již v průběhu natáčení, protože její manžel schovával hledanou osobu. Gestapo ji propustilo nikoliv kvůli filmu (i když M. Havel, majitel Lucernafilmu, v tomto ohledu intervenoval), ale protože čekalo, že Letenská je přivede na stopu dalších odbojářů. To se nepotvrdilo, a Letenská byla po dokončení filmu i s manželem popravena. (29.11.2007)

Skoro až pohádka o tom, jak byli lakomí potrestáni a pokorný zvítězil. I když... Přijdu hned je chaplinovským mixem humoru a sentimentality; něco jako Kid, jen s bernardýnem místo dítěte. Dá se na něj velice dobře koukat i dnes. Zatímco v koncentračních táborech se tou dobou děla nelidská zvěrstva, film ukazuje, jak je hezké, když se k sobě lidi hezky chovají. Bojuje proti krutosti sentimentem, ale příjemným, nepatetickým. Může mu to mít někdo za zlé? (02.01.2011)

Film Otakara Vávry "Přijdu hned" z rou 1942 patří do žánru československých prvorepublikových (a post-prvorepublikových) lehce sentimentálních komedií. Přesto podle mě z tohoto žánru trochu vystupuje a má osobitější tvář. Těžko říci, zda je to způsobeno pohnutou dobou, kdy Vávra svůj film točil (Heydrichiáda), nebo s tím spojený tragický osud herečky Anny Letenské, ale cosi chmurného na filmu sedí dosud. Nejedná se tedy rozhodně o snímek, který by v duchu komedií Vlasty Buriana vršil různý gagy a prověřené komediální prvky (záměna osob, převleky, apod.), ale ve svém pojetí je velmi civilní a v neposlední řadě i citlivý. Snad právě proto jej mám tak rád. Postavu pana Barvínka (Saša Rašilov), chudého vycpavače zvířat si člověk prostě musí zamilovat. Je to smolař k pohledání, ale také dobrák se srdcem na pravém místě. Pan Barvínek bydlí v pavlačovém domě se zvláštní sortou lidí protknutých různými maloměšťáckými charaktery. O komediální zápletky v této souvislosti není nouze, ale prim ve filmu hraje trochu melancholické drama obyčejného člověka a podstata lidského štěstí. Minimálně na mě tak film působil. Film měl premiéru asi dva měsíce po smrti Anny Letenské, což v té době ale věděl jen málokdo. Za pomoc při ukrývání Františky Lyčkové (manželky lékaře, který ošetřil Jana Kubiše) ji totiž čekal Mauthausen s jednosměrnou jízdenkou. (10.08.2016)