Bohumil Bezouška

Bohumil Bezouška se narodil 19. prosince 1921 v Praze. V roce 1939 odmaturoval na pražském Jiráskově gymnáziu a začal se studiem lékařství na Univerzitě Karlově, ale po uzavření vysokých škol nacisty (1939) přešel na pražskou Státní konzervatoř.

Po absolvování (1944) se po válce ihned stal hercem Divadla E. F. Buriana /D 46/ (1945 – 1946), Divadla na Vinohradech (1946 – 1951), zvolenského Středoslovenského divadla (1951 – 1952) a poté byl bez stálého divadelního angažmá (1952 – 1953).

Nakonec byl přijat do činohry pražského Národního divadla (1. říjen 1953 – 31. prosinec 1981), ze kterého odešel na odpočinek. I v důchodcovských letech byl velmi aktivní: od 1. ledna 1982 byl rovněž režisérem Československého rozhlasu (silvestrovské pořady či „Hlásí se Rádio Praha"), kde od roku 1975 pracoval v redakci humoru a satiry.

Před rozhlasový mikrofon často usedal jako herec a humorista („Z apokryfů Karla Čapka", „Pravé peklo", „Večer s Bohumilem Bezouškou", „Loupežník" aj.). Mj. hostoval v Hudebním divadle Karlín (1966 – 1967), od roku 1977 také ve Viole („Legrocitál Bohumila Bezoušky") a byl známým estrádním komikem a konferenciérem. Jeho synem byl spisovatel a scenárista Martin Bezouška (*1955).

Ve všech svých angažmá, hlavně v Národním divadle, byl nejoblíbenějším představitelem malých rolí, z nichž dokázal svým hereckým uměním vytěžit i na malém prostoru inscenace naprosté maximum. Významu role dával vždy přednost humorné a komediální poloze. Nejvíce ceněné byly úlohy, kde Bezouška dokázal spojit humor s hluboce lidským smutkem.

Malinkým karikaturním figurkám dodával s nostalgickým tónem nové trojrozměrné významy. Což potvrdil v rolích Pabla ve Williamsově inscenaci „Tramvaj do stanice touha", pana Vydřidušky v Tylově komedii „Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec", Hněvsy v „Ženském boji" Václava Klimenta Klicpery, hospodského Mikuliho ve „Strakonickém dudákovi" J. K. Tyla či správce vodovodu v Kainarově „Nebožtíku Nasredinovi". Na třech inscenacích ND se podílel také jako asistent režiséra („Ideální manžel", „Loupežník" a „Vysoké letní nebe").

U filmu debutoval ve čtyřicátých letech jako lupič v Hrušínského komedii PANCHO SE ŽENÍ (1946), chudý mendík v komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946) Otakara Vávry, Jindřich Kolofík v nedokončeném filmu Jaromíra Pleskota VÝLET PANA BROUČKA DO ZLATÝCH ČASŮ (1949), cikán ve Steklého SOUDNÉM DNI (1949) a vězněný židovský mladík v terezínském ghettu v DALEKÉ CESTĚ (1949) Alfreda Radoka.

V roce 1951 poprvé získal větší úlohu malíře Hanse von Aachena ve Fričově dvojdílné komedii CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951). Za celou svoji kariéru byl stejně jako na divadle obsazován do malých a epizodních rolí, které hrál v 50., 60. i 70. letech.

Sehrál havíře v dramatu NAD NÁMI SVÍTÁ (1952) Jiřího Krejčíka, jednoho člena komise v Klosově a Kadárově komedii TŘI PŘÁNÍ (1958), pána s renaultem v komedii KAM ČERT NEMŮŽE (1959) Zdeňka Podskalského, Lojzu Mrázka v krátkém filmu FAMU a Hynka Bočana NENÁVIST (1960), astronoma Kubra v dětském OBJEVU NA STŘAPATÉ HŮRCE (1962) Karla Steklého, zástupce UFY Tuháčka v krátkém žertu Karla Steklého ZKÁZA JERUZALÉMA (1964), Bepoo Rossi v dalším Steklého filmu, historické komedii SLASTI OTCE VLASTI (1969) a hlas soudce (Edmund Fetting) v koprodukčním dramatu ELIXÍRY ĎÁBLA (1972) Ralfa Kirstena

Ve své poslední filmové roli – zároveň zřejmě největší herecký úkol – taxikáře Evžena, který se svým humorným založením trošičku oživil politicky bezduché Steklého drama ZA VOLANTEM NEPŘÍTEL (1974).

Kromě divadla, filmu a rozhlasu se věnoval také televizi (TV pořady, inscenace SMUTNÝ PŮVAB, POHÁDKA Z TISÍCI A JEDNÉ NOCI, KATEŘINA ZLÉ POVĚSTI, PAN VĚTROVSKÝ Z VĚTROVA A PANÍ DEŠTNÁ Z DEŠŤOVA a i V ZÁMKU A PODZÁMČÍ a nebo seriál MUŽ NA RADNICI) a dabingu (př. film STRAŠIDLA ZE SPESSARTU).

U obecenstva a kolegů byl oblíbený a populární svým osobitým humorem, klaunstvím a šprýmy. Knižně a časopisecky publikoval zábavné historky a příhody z divadelního zákulisí, např. „Tajnosti zákulisí" (1971), „Adaptace není legrace" (1977) a paměti „Jak jsem proskotačil život" (1993).

Jako přítel Jana Pivce se podílel na editorské práci na sborníku „Thespidova kára Jana Pivce" (1985). V roce 1994 získal Cenu Senior Prix. Bohumil Bezouška zemřel tak jak žil – nenápadně 18. října 1995 v Praze v nedožitém věku jednasedmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour