Vlastimil Hála

Vlastimil Hála se narodil 7. července 1924 v Souši u Mostu. Jeho mladší bratr Kamil Hála (*1931) se stal skladatelem, klavíristou, dirigentem a aranžérem. Po studiích na obchodní akademii, po krátkém řízení vlastního orchestru Swing Stars (1945 – 1946) se stal dlouholetým trumpetistou Orchestru Karla Vlacha (1946 – 1962), pro který zároveň aranžoval a komponoval.

Současně se hudebně vzdělával u Unie hudebníků a soukromě u skladatele Jana Rychlíka (1948 – 1954). Poté Vlastimil Hála do odchodu do penze pracoval jako hudební režisér Československého rozhlasu Praha (1963 – 1984). Ve své době byl Hála členem vedení Svazu českých skladatelů (SČS). Ve SČS působil i jako vedoucí jazzové sekce. Jako hudební skladatel dopomáhal vytvořit charakteristickou podobu českého populární hudby.

Ve své práci se nevyhýbal šířce žánrů – orchestrálním skladbám, ve své době evergreenovým písničkám (př. „Dáme si do bytu“, „Píseň o čase“, „Den je krásný“, „Dobrý den, pane Maupassant“), jazzovým skladbám („Pepř a sůl“, „Den a noc v Havaně“, „Pozdrav orchestru“, „Páteční boogie“, „Rapsodie“, „Ohňostroj“ či „Rudolfovo číslo“), muzikálům („Limonádový Joe“, „Hello, Dolly!“, „Dáma na kolejích“, „Blázinec v prvním poschodí“, „Světáci“ atd.), scénické hudbě (mj. „Kouzelný cirkus“, „Charleyova teta“, „Husaři“, „Nasredin“, „Slaměný klobouk“, „Těžká Barbora“, „Balada z hadrů“) pro četná divadla (třeba Národní divadlo v Praze, Hudební divadlo v Karlíně, Divadlo ABC), rozhlasové hudbě („Husaři“) a hlavně filmové a televizní hudbě.

Často psal filmovou hudbu, která přesně odpovídala žánrovým dispozicím určených filmů. Ač několikrát komponoval hudbu pro film a televizi sám, často též ve spojení s Janem Rychlíkem, Jiřím Bažantem a nebo Jiřím Maláskem.

Už od roku 1954 často skládal hudbu k filmům, např. režiséra Oldřicha Lipského (CIRKUS BUDE!, HVĚZDA JEDE NA JIH, LIMONÁDOVÝ JOE ANEB KOŇSKÁ OPERA, HAPPY END, ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ…, „ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU“, dál TŘI CHLAPI NA CESTÁCH, 6 MEDVĚDŮ S CIBULKOU, CIRKUS V CIRKUSE), Jiřího Sequense (ÚTĚK ZE STÍNU) či Miloše Makovce (NÁVŠTĚVA Z OBLAK, SNADNÝ ŽIVOT a DVA Z ONOHO SVĚTA).

Od 60. let komponoval pro Jindřicha Puše (PŘÍTEL LHÁŘ), Josefa Pinkavu (PRÁZDNINY S MINKOU), Ladislava Rychmana (STARCI NA CHMELU, DÁMA NA KOLEJÍCH), Miloše Formana (ČERNÝ PETR), Petra Schulhoffa (LÁSKA NEBESKÁ), Vladimíra Síse (LEDOVÍ MUŽI, BALADA PRO BANDITU, BLUES PRO EFB, BARRANDOVSKÉ NOCTURNO), Františka Filipa (HRDINA MÁ STRACH), Jindřicha Poláka (cyklus příběhů PAN TAU…, z nichž určené pro TV byly sestříhané do snímků OD ZÍTŘKA NEČARUJI a POPLACH V OBLACÍCH, samostatný film PAN TAU), Zdeňka Podskalského (legendární SVĚTÁCI) a v 70. letech nově i pro Karla Steklého (SVĚT OTEVŘENÝ NÁHODÁM a LUPIČ LEGENDA).

I v 80. letech přibyl jeden nový režisér, pro kterého Vlastimil Hála psal filmovou hudbu – Štěpán Skalský (ZAKÁZANÝ VÝLET a KDYŽ ROZVOD, TAK ROZVOD!). Poslední prací byl již zmíněný Polákův PAN TAU (1988), který vyprávěl poslední dobrodružství oblíbeného pána v buřince (hraný Otto Šimánkem).

Hála spolupracoval taktéž na hudebním aranžmá u dramatu NOČNÍ HOST (1961) Otakara Vávry a jako autor hudby k použitým písním (ZPÍVAJÍCÍ FILM, BOTY PLNÉ VODY, SMRT NA ČERNO, KALAMITA a MUKA OBRAZNOSTI). Komponoval i pro televizní inscenace (KLÍČ, TICHO! TICHO! TICHO!, STARÝ BURGUNĎAN, HROZNÉ DĚTI a pro televizi natočený pozdější druhý cyklus PAN TAU).

Přispíval svými odbornými články a nakonec publikací „Základy aranžování moderní populární hudby“ (1980). Za film STARCI NA CHMELU (1964) Hála získal s Jiřím Bažantem a Jiřím Maláskem Zvláštní uznání za funkční využití písní ve filmu (1965) a Hála s Rychlíkem za parodii LIMONÁDOVÝ JOE ANEB KOŇSKÁ OPERA (1964) Cenu v kategorii hudebního filmu za hudbu (1965) ve II. soutěži o hudební dílo vytvořené pro film v roce 1964, za DÁMU NA KOLEJÍCH (1966) všichni tři Čestné uznání (1967) v téže soutěži (již IV. v pořadí za rok 1966).

Krátce před smrtí byl Hála jmenován Zasloužilým umělcem (1984). Hudební skladatel, trumpetista a aranžér Vlastimil Hála zemřel již 29. července 1985 v Praze (některé prameny uvádějí Vysoký Újezd), jen dvacet dva dní po svých jednašedesátých narozeninách.

Jaroslav "krib" Lopour