POMO

Co tohle mělo být? Rodinné psychologické drama v thrillerovém námětu o sektářské time-share hotelové síti? Ani jedno z toho nefunguje ani na průměrné obrátky a jenom nechává diváka čekat, kdy bizarní dění plné otázek dostane smysl a vyvine se v něco pořádného. A ono zůstane nerozvinuté, nesmyslné a dramaticky nefunkční. Ať již scénárista měl nebo neměl blbé zkušenosti s time-share konceptem a potřeboval to hodit na papír nebo ne, mohl s ním vymyslet tisíc zajímavějších zápletek.

Peter Sasdy byl u celovečerních Hammerů spíše průměný režisér. Countess Dracula, vycházející z námětu o Alžbětě Báthory, disponuje krásnou Ingrid Pitt v hlavní roli a i docela bohatým scénářem s několika dramatickými linkami mezi postavami. Režijní uchopení filmu je ale hodně odlehčené, více než historické filmové drama z velkého plátna evokuje televizní zábavu. Je to cítit již v nelogickém chování vedlejších postav v první polovině filmu, v nepohlídané přirozenosti dění. V druhé polovině, kdy se děj rozehraje mezi více postav, je pak tohoto ledabylejšího přístupu škoda. A na horor se zde netěšte vůbec, scének je jen pár a mají po pár sekundách, jen aby se neřeklo. Slabé tři hvězdy.

Za mě OK. Wheatley přibližuje slavný příběh divákům, kteří by na 80 let starý černobílý film nekoukali. Rychlejším střihem, vyhrocenější dramatičností vybraných scén a i dobře vystiženou úzkostí hlavní hrdinky v její nemilé pozici. A remakovat Hitche zde není hloupé ani neetické jako v případě Psycha, protože původní Rebecca byla přece jenom více Selznickův film než Hitchův. Neměla mistrův unikátní rukopis, byla “pouze” uhlazeným kostymním Hollywoodem. Lily James dobrá, Kristin Scott Thomas s temným mejkapem a nasvícením snad až příliš doslovně démonická.

Úvod, ve kterém postupně nasednou do kupéčka Christopher Lee, Peter Cushing, Donald Sutherland a tři další spolucestující, zkoumají se pohledy a reakcemi definují svoji sociální pospolitost, je libůstka. Proto škoda, že budoucí životní události, které jim Cushing začne věštit z karet, vydají na šest spíše jen úsměvných “hororových” povídek. Pouze jedna z nich je myšlenkově obsažnější (Lee) a jedna má překvapivou pointu (Sutherland). Shodou okolností poslední, na kterou pak navazuje ještě jedna celková pointa příběhu. A ty spolu vydají na příjemné uzavření příběhu.

Obrazově a zvukově vytříbená, střihem osobitá australská variace na noční strašení v baráku. Hraje silně na vztah nešťastná matka / problematický syn a jejich osamělý svět po ztrátě manžela/otce, a technicky docela hezky podává strašidlo. V reakci postav na něj ale působí zvláštně, jako by nešlo o život ohrozující kletbu, ale jenom sezónní metaforické ztělesnění blbého období, které se dá silou vůle přestát. A toto, podle režisérky nejspíš obsahově zajímavější a “umělečtější” uchopení žánrové látky, mi přišlo ne úplně uspokojivé.

Je možné, aby tohle zplodil autor brilantního Get Out?! V žádné rovině nefungující pokus o horor s nějakým (snad filozofickým?!) přesahem, který je sice technicky hollywoodskou špičkou, ale obsahově je k smíchu a k nevíře. Scény, které mají děsit, jsou rozpačité až směšné; dialogy, které chtějí být hláškovitě cool, jsou nepřirozené a hloupé. V odhalení tajemství příběhu cítit pokus o zajímavé existenční podhoubí, ze kterého se ale taky vyklube WTF nesmyslem. Jakoby se zde mělo hrát na sofistikované housle Shyamalanovi ranní originality či námětové osobitosti Stephena Kinga, ale talent vystačil pouze na dětské ukulele s polovinou strun.

Film s climaxem v prvních 15 minutách. Konkrétně vášnivý deep-throatem s letuškou v soukromém tryskáči. Evropské "Odstíny šedi" na iPad pro tři návštěvy fitka. V amerických radovánkách byl on snesitelnější postavou, tady je ona více sexy dámička. Závěr překvapivý, ale pro šílenou povrchnost filmu emocionálně či jakkoliv jinak naprosto nefunkční.

Mdlý thriller s parametry pozdějšího veleúspěšného seriálu True Detective, který ukázkově špatně pracuje s vyprávěním příběhu, držením se pilířů příběhu i matením diváka bočními cestičkami. Věci, o které se pátrání celý čas opírá, zůstanou odfláknutě nevysvětlené protože pravda je jinde, pravděpodobnost a logika časové návaznosti dostane okatě na zadek, a k mizerně budovaným postavám si nic nevytvoříte. A k čemu tady bylo potřeba v natolik vedlejší postavě Jessicu Chastain?

Resty z devadesátek spočítám na prstech jedné ruky, jelikož jsem tehdy sjížděl všechno včetně romantických komedií s Meg Ryan. U Turn byl jedným z nich a teď lituji, že jich v záloze nemám víc, protože zavzpomínat si na tyhle herecké gardy je eňo-ňuňo labuž. Když už si myslíte, že vás zde po šíleném, umaštěném automechanikovi Billy Bob Thorntonovi nebo násilnickém úchylákovi Nicku Noltem nic nepřekvapí, objeví se na scéně nagelovaný vynervovaný frajírek Joaquin Phoenix a máte divácké Vánoce. Přesto mám s touto stoneovkou trochu problém - jak je skvělá v atmosférickém rozjezdu a narůstajícím drajvu do čím dál absurdnější fucked-up situace hlavní postavy, tím v ní čím dál více skřípe nesourodá mixáž dramatu s komedií, se kterou si neumí rady ani Morricone. A ve finále se pak jejímu specifickému scenáristickému rozumu vymkne z rukou úplně všechno.

Slušné totalitní drama s lehce cynickým tónem a mrazivým poselstvím “pořád jsou mezi námi”. Zuzana Mauréry exceluje a ze zbylého obsazení nejvíce září pan zápasník coby “hrdina lidu”. Film je slušně napsanej, Hřebejk obratně režíruje jemné, vesměs negativní povahové třenice mezi protagonisty. Inscenovaností ale působí trochu “televizně” a netne do rán minulosti zas až takovou sílou. Vedle jiných bezcharakterních svinstev, kterých byla daná doba svědkem, je tento příběh spíše banalita.