Hwaelos

Zcela zaslouženě se o letošním vítězi Cannes mluví jako o filmu roku. Anatomie pádu možná není zcela věrohodným soudním dramatem (nějak si nedokážu představit tak exaltovaného žalobce, a už vůbec ne fakt, že by podrobovali křížovému výslechu malého traumatizovaného chlapce), ale pokud jistou licenci příběhu přijmete, rozhodně jde o film, který ve vás vyvolá silnou odezvu. V zásadě jsem se cítil jako ručník, který někdo neustále utahuje do těsnější a těsnější spirály, a tak ze mě ždíme další emoce. Což nemyslím rozhodně ve zlém, protože Trietová to dělá velmi chytře. Režisérka udržuje diváka až do konce filmu v nevědomosti, zda je vdova Sandra vinná, či nikoliv. V postoji žaloby i soudu však čteme jak předsudky národnostní (obviněná stojí před francouzským soudem, ale neumí dobře francouzsky), předsudky genderové (hrdinka je úspěšná, svéhlavá a bisexuální) a zásadní roli tu hraje i neschopnost rozlišit knižní fikci od reality. Divák v roli přihlížejícího nad tím nevěřícně kroutí hlavou a zatíná ruce v pěst. Anatomie pádu je jedním z těch filmů, kterým svědčí nedořečenost. Nejenže si ani na konci filmu nejsme jistí, jak se celá událost seběhla, ale především před nás staví palčivou otázku, co se stane v dalších týdnech a měsících po skončení poslední scény: jak bude hlavní hrdinka žít coby veřejně známá osobnost, jejíž život si média po dobu celého roku přivlastnila? a jak to poznamená vztah s jejím synem (o pravdivosti jeho závěrečného svědectví přemýšlím i dva dny po projekci)? Nejpozoruhodnějším rysem snímku mi ale přijde přiznanání a zviditelnější faktu, který většina mainstreamových filmů naopak všemožně popírá. Tradiční vyprávění řekněme hollywoodského střihu je totiž vystavěné na metonymickém principu, v němž je viditelný výsek života hrdinů vydáván za reprezentaci celku. Jednoduše řečeno: film nám o charakterech svých protagonistů podá poměrně jednoznačné informace a k nim přidá klíčové scény z jejich životů a vede nás coby diváky k tomu, abychom věřili, že víme vše podstatné, abychom jim rozuměli. Anatomie pádu však dělá pravý opak: neustále divákovi otlouká o hlavu, že komplexitu lidského života redukovat nejde. Před soudem slyšíme několik málo fragmentárních výpovědí o manželství a charakteru Sandry a Samuela. I ty nám však nedávají vodítko k pochopení, kdo je ten zlý a kdo je ten hodný, protože nic takového v běžném životě neexistuje. A proto stejně jako zůstává pro nedostatek pádných důkazů v mlze samotná nehoda/vražda, právě tak můžeme pouze subjektivně sympatizovat s tou či onou postavou podle naší interpretace a žebříčku hodnot. A právě toto přiznání noetické nejistoty v čapkovském střihu ve mně nakonec rezonuje po shlédnutí víc než samotný otevřený konec. Chtělo by se mi věnovat se ještě dlouho kameře a stylu celkově (psí perspektiva!), ale zdá se mi, že jsem ve svém nadšení už tak dlouhý. Tak třeba po druhém shlédnutí... :)

Počin, který tu citelně chyběl, nadto zpracovaný velice zručně a současně. Nadto s citem nejen pro střihovou skladbu, ale i pro architekturu jako takovou - čímž míním především schopnost vtěsnat do filmového rámu pozoruhodný detail, který reprezentuje charakter stavby. Právě suverenitou řemesla se Architektura 58-89 podstatně liší od slovenského bratříčka uvedeného pod názvem Ikony. Seriál STV trpěl jistou rozkolísaností stylu a tím pádem i kvality či tematického záběru dílů (což je samozřejmě dáno, že každou část natáčel jiný mladý režisér). Ačkoli, měl-li bych něco Architektuře vytknout, krom o něco slabšího 6. a 7. dílu, je to jistě fakt, že mohly být jednotlivé díly podobně dlouhé jako právě Ikony.

V některých momentech - zejména pak na konci - je Barbie tak ukecaně doslovná a ideově polopatistická, že to vážně mrzí. Ale tyhle chvilky rád odpustím blockbusteru, který se odvažuje být tak drze anarchisticky divný. Samosebou to není ani zdaleka nejdivnější film, který jsem viděl, ale na masovou popkornovou zábavu jde o sakramentskou odvahu. Pozoruhodné je, že ačkoli je ústřední protagonistkou a hrdinkou filmu nepochybně samotná Barbie, mám dojem, že nejtragičtější figurou, která dokáže v divákovi vybudit alespoň nějaké emoce krom pobaveného úšklebku, je antagonistický Ken (a samozřejmě Allen).

Asi nejpozoruhodnější na celém projektu mi připadá, že celý scénář opravdu působí jako kampaň dračáku, kterou člověk hraje, když je mu 14. Jestli je to dobře nebo špatně, si vlastně nejsem jistý. :)

Svoji osobnost si budujeme ve formujícím věku podle vzorů, které dětství a dospívání provázejí, přičemž největší vliv v tomto procesu mají obvykle rodiče. Právě tak toto utváření sama sebe ovlivňují události a traumata, která prožijeme - a protože k objektivnímu posouzení situace v daném věku nemáme výbavu, stává se, že naše interpretace těchto událostí se míjejí s realitou. Hodně se mi zamlouvá, že Daria Kashcheeva tento proces utváření vlastního "já" konceptualizuje v podobě plastových figurín s více či méně lidskými rysy, jejichž jádro vyplňují memorabilie vztažené k formujícím vzpomínkám, ale zároveň s figurínami pracuje i na dalších rovinách. Ta nejsamozřejmější je pochopitelně samotný artefakt (barbie) panenky, coby dárku od otce, který je ale zároveň obtěžkán dalšími význami (nerealistický model krásy, předčasná touha po fyzické dospělosti). V jiné scéně, kde svlečené ženské figuríny sdílejí své vzpomínky, přičemž zjišťujeme, že všechny se jmenují Elektra, režisérce zaměnitelnost plastových těl umožňuje zobrazit množství jednotlivých person (hlasů / vzpomínek / náhledů) překřikujících se v hlavě Electry. A konečně figurína, která ztrácí lidské rysy nebo se dokonce rozpadá, může také reprezentovat blednutí vzpomínek na situace a jednotlivé aktéry, kteří se v průběhu dalších let víc a víc stávají jen plochou s několika málo záchytnými body, kam můžeme projektovat libovolné významy. Electra je nepochybně do nějaké míry filmu o proměně vztahu ke svému tělu, ještě víc mi ale připadá, že je snímkem o sebepojetí - o snaze zformovat svou vlastní osobnost v dospělosti a odhodit při tom co nejvíc zátěže, kterou si neseme právě z oné formující doby dospívání. Tohle je aspekt snímku, který se mnou nejvíc rezonoval, ale nutno říct, že rovin, které by bylo možné rozebírat, je ve vyprávění mnohem víc - což by samo o sobě mělo svědčit o jeho kvalitách (podtržených, nutno dodat, brilantní formální stránkou).

Kdybych to hodnotil jako reklamu, musel bych jít samosebou mnohem výš. Nejen, že to je výborný product placement pro hned několik značek, ale i závodní rush to zpracovává řemeslně skvěle. Bohužel jako vyprávění a jako emocionální podívaná je to ploché jako dráha, na níž postavy filmu závodí.

Dalo by se vcelku pravdivě říct, že v Hollywoodu začal Lanthimos tvořit o něco diváčtější a většinovým publikem "přijatelnější" filmy. Ke cti mu ovšem slouží, že to nebylo na úkor jejich společenské podvratnosti. To, co jeho snímky spojuje, je stále zájem prozkoumávat temnější, odvrácené stránky člověka - a právě tak rozleptávat a podrobovat zkoumání jednotlivé nitky nepsaných dohod, z níž je utkaná společnost. A právě toho se divákovi dostává vrchovatě i v Poor Things, které bych označil v mnoha ohledech jako nejvstřícnější film jeho kariéry. Ona vstřícnost je daná jednak vrchovatou porcí humoru, jednak určitým optimistickým spiritem a jednak nerealistickým settingem, který různými způsoby připomíná mix estetiky Wese Andersona, Tima Burtona, Spikea Jonzeho i Karla Zemana. Pozoruhodné ovšem je, že Lanthimos není tentokrát vůči svým postavám (a zejm. postavě Belly Baxter) jízlivý či krutý. Jistě, nastavuje nám ironické zrcadlo o tom, jaké místo vyčleňujeme v našem světě ženám a jak je coby muži bereme coby subjekt dobývání, kontroly a ovládání. Ale zároveň je Bella ve fenomenálním podání Emmy Stone vůči těmto nástrahám v zásadě imunní a připadají jí směšné - což si může dovolit díky tomu, že do do světa společenského řádu vstupuje jako tabula rasa, a protivenství nakonec slouží jen k tomu, aby je přetavila v poznání. Mužem vytvořené frankensteinovské monstrum tedy během příběhu paradoxně znovustvoří samo sebe. Jakkoli tedy Lanthimos tentokrát otupil některé své hrany, vytvořil přesto velmi chytrý snímek - v pravém slova smyslu "feministický", byť ne tak doslovný jako nedávná Barbie. Za podstatnou zmínku by stály i vizuální vyprávěcí prvky, jako je proměna záběrové distorze či proměna kostýmů ústřední postavy v souvislosti s jejím vyzráváním, ale na podrobnější rozbor bych musel vidět film znovu. Už teď ale můžu říct, že Emma Stone je moje letošní oscarová favoritka.

Překvapivě důstojné zakončení série. Akce funguje velmi dobře, nostalgie i patosu je tak akorát, dobrodružná puzzle linka baví jako dřív. Jestli něčím film trpí, je to nedostatek prostoru pro postavy a rozvoj vztahů mezi nimi - a navzdory tomu jsem měl pocit, že stopáž je neúnosná. Jako stařecká pocta Indymu je to vlastně super - ale v kategorii "příliš starý hrdina se vydává na poslední dobrodružství" pro mě bude vždycky jednička Rocky Balboa.

Film Natalie Meščaninové je neobvykle přesný z hlediska portrétování způsobu života mladistvých a především v zachycení jejich prožívání. Hodně tomu napomáhá T. Kalinina v roli Miry, která dokázala výborně zkloubit jak dětskost hlavní hrdinky, tak i předčasnou vyzrálost vynucenou okolnostmi. Je to film, z něhož se vám jistě zvedne žaludek, ale stejně tak vás v jistých momentech přenese do dob vašeho dospívání. Meščaninova dovede velmi neotřele a výmluvně pracovat i s metaforickou a symbolickou rovinou vyprávění. Za jedinou zásadnější slabinu považuju úplný konec, který trochu vyšumí do prázdna.

Bezprostředně po dokoukání si nejsem vůbec jist, jak 4. Wicka hodnotit. Tohle pokračování se mi jeví jako podobný mindfuck jako byla kdysi dvojka Cranku. Pravda, sice se tu neperou kaidžu monstra mezi dráty elektrického napětí, ale z druhé strany už první díl Stathamovské série byl natolik bizarním vybočením z obvyklých mezí akčního žánru, že mě jeho pokračování možná šokovalo míň. Faktem je, že už Para Bellum mělo jisté podvratné, komediální prvky typu honička "motorka - kůň" nebo " Wickův fanboy aka hlavní zabiják Mark Dacascos", ale čtvrtý John Wick už vůbec nezastírá, že si dělá z diváka nepokrytě srandu. A mě to vlastně hodně baví, jen se mi to zdá jaksi neústrojné vůči tomu, jak byly konstruovány předchozí díly. Reevsovo špinavé jiu-jitsu, kde každá nepozornost okatě bolí, je nahrazeno ohňostrojem atrakcí, kdy hlavního hrdinu několikrát za sebou srazí auto, spadne z obří výšky a v letu páteří trefí kamennou římsu a kulky se od něj neškodně odrážejí, aniž by se zdálo, že jejich dotyk vůbec cítí. Druhá neústrojnost se pak týká Wickovy výjimečnosti. Předchozí díly sugerovaly, že je tak trochu osamocený polobůh, jehož božskou předností není to, že je nezranitelný a nejlepší, ale že ustojí nejvíc ran. V kapitole 4 se ovšem objeví přinejmenším 4 další podobní polobohové, kteří utečou samopalu, necítí bolest a jejich schopnosti jsou s Johnem Wickem srovnatelné. U obou výtek ale lze říct, že jde o režisérský záměr: udělat tlustou čáru za dosavadním pojetím série a podvratně servírovat divákovi něco, co nečeká. Kde se cítím ale opravdu ošizen, je zrychlování akce a přidávání střihů. Protože pokud byly v něčem dosavadní filmy skutečně osvěžující, byl to tlak na realističnost (slovy Kamila Fily: "není pochyb, že jsou všechny pohyby proveditelné, byť ne v tak návazných sekvencích bez zastavení" - citováno volně). Akční scény aktuálního snímku jsou ovšem okatě zrychlené a namísto plynule snímané akce dostává divák častěji střihy. Pravdou ovšem je, že choreografie jsou mnohem náročnější a nápaditější, takže si to nejspíš takovou daň žádalo. On the bright note: nápaditost se ovšem týká i způsobů snímání. Přestřelka ve vybydleném domě na Montmartre snímaná seshora v jediném záběru je opravdu příjemně osvěžující. V úhrnu: musím si to nechat ještě projít hlavou. Zatím dávám opatrné 4 hvězdy a možná jednu uberu, nebo přidám, až to hlava zpracuje.