Hwaelos

Pro mě velké překvapení. Ucelený dokument, kde nic nechybí, ani nepřebývá, a kterému okolnost, že z nedostatku prostředků vznikal dlouhých šest let, hrozně pomohla. Jennie Livingston se povedlo film velmi šikovně poskládat. Množství různých informací, které s ballroom queer komunitou souvisejí, třídí režisérka do menších celků, jež mezi sebou provazuje do logické posloupnosti, čímž se přes rozlehlé téma obejde pohodlně bez voiceoveru. Co je ale nejpřekvapivější, protagonisty dokumentu patří k chudé, rasově minoritní části populace, přesto je Paris is burning především oslavou svobody, kreativity a komunitního způsobu života. Samozřejmě negativní aspekty výpověďmi aktérů prosakují (většina z nich žije v nuzných podmínkách, zřekli se jich příbuzní, jedna z holek je před dotočením ubodaná někde pod mostem), ale přesto se díky primárnímu zaměření na ballroom kulturu daří z filmu neudělat disputaci o netoleranci a nechat účinkující vystupovat v roli hrdinů, a ne obětí. Dokument navíc zachycuje mimoděk velmi zajímavou dobu New Yorku 90. let (jak pro LGBT+, jakož i všeobecně) a nese stejně tak zajímavé info o genezi vogue dance.

Jako varující prst pro teenagery před svádivostí internetové komunikace a nebezpečíma kyberšikany dobrý. Jako film sám o sobě spíš průměr s poměrně předvídatelnými zvraty. Nic, o čem by člověk psal domů.

O něco slabší prequel k Andersonově snímku Šťastný to muž, který ale víc evokuje anarchistickou The Wall. V dané revoluční době plné studentských protestů to muselo působit úplně jinak než dnes.

Mockyho Donchuáni (jak předznamenal uvaděč, originální název evokuje spíše svádění na hraně sexuálního obtěžování) jsou vlastně velmi dobrým filmem, který tematicky hezky zapadá do období francouzské nové vlny. Posuďte sami: děj je situován do pařížských ulic jedné noci, v nichž se bezcílně potloukají dva muži, navazují náhodné známosti a potkávají další epizodické postavy. Dramatický oblouk zde absentuje a je nahrazen sledem volných scének, které nikam neústí. Dokonce, i když to v jednu chvíli vypadá, že Freddy konečně našel svou vysněnou dívku, která by mohla být jeho pravou láskou, nakonec ji nechvává proklouznout mezi prsty, aniž by to na něj mělo nějaký viditelný dopad. Donchuáni jsou vlastně podobnou studií povrchnosti, jako Goddardovo U konce s dechem (jen bez stylistických fines). Ve výsledku je záznam jedné horečnaté noci především děsivé memento v éře MeToo. Místy funguje Mockyho film jako výborná komedie, ale pod povrchem je to i dost smutný snímek o smutných lidech.

Dobře nasnímaný krátký film (ostatně Nábřeží mlh měl na svědomí stejný kameraman), který svoji atmosférou evokuje Poeovy povídky (že Astruc natočil o několik let později i Pád domu Usherů, nebude náhoda). Díky zvolenému přístupu, kdy obraz jen doprovází čtený voiceover, ale působí Karmazínová záclona velmi staticky a "literárně", což je ve spojení s filmem téměř vždycky špatně.

Z dnešního pohledu tlačí Wyler v některých dialozích až příliš na pilu v osvětovosti na úkor příběhu, ale vzhledem k době to asi dává smysl. Popravdě, když jsem zjistil, že scénář psal stejný člověk jako V žáru noci (které příběhově působilo tak nekompaktně až směšně), bál jsem se, jak to dopadne. Zbytečně. Dopadlo to dobře. Od Wylera, který vzešel ze školy klasického Hollywoodu, bych vůbec nečekal tak ponurej konec bez finální katarze, kde je zlo alespoň ex post potrestáno. Právě tahle hořkost, která v divákovi po skončení filmu zůstane, dělá z Vykoupení L. B. Jonese mnohem nadčasovější dílo, než by se dalo vzhledem k dobové ukotvenosti čekat. Tomu říkám ukončit kariéru důstojně.

Odvážnej experiment s dokumentem, to se musí tvůrcům nechat. Kamerou a světlem vytvářejí z autobusové stanice v Tel Avivu přízračný, abstraktní prostor, kterej se vzpírá logice (jako ostatně celá stavba). Problém je v tom, že režisér neví, co chce vyprávět. Takže je to výpověď o nádraží a jeho lidech, o bizarní izraelské mentalitě, o konzumním způsobu života a alternativách k němu, o životě jednoho polovičního imigranta a jeho zkušenostech s válkou... no a tak nějak prohlídka samotného nádraží. Trochu moc témat na jeden film. Ale věřím, že stojí za to Tomáše Elšíka sledovat dál... Jak píše xxmartinxx, kdyby byl položen důraz jen na stavbu jako metaforu současnýho Izraele, bylo by to ucelené a koherentnější dílo.

Ultimátní bizár ve všech ohledech - od scénáře až po střih. Aneb i v televizním filmu můžeme bejt světoví a vystřihnout subtilní metaforu pomocí montáže "výstřik Jirky Mádla - záběr na utrhnutou lavinu". O sekvenci, kde se cyklicky střídá do rytmu hypnotického odpočítávání záběr na kyvadlo z řetízku a záběr na dívčí prsa, ani nemluvě. Je to vlastně vtipný, jenom takovým tím způsobem, kdy nevíte, jestli je vám trapno víc z toho, co se děje na plátně nebo z toho, jak to vypadá.

Uf, tak to mám konečně za sebou. Člověk se mrkne na profil - vidí deset dílů a říká si "to je v pohodě", a pak zjistí, že každý má od hodiny a půl po skoro dvě hodiny. Ale tahle jízda stála za to. The Vietnam War je komplexní pohled na jednu z nejzbytečnějších válek 20. století. Je to dokumentární série, která je poháněná silnými osobními příběhy ze všech stran konfliktu. Není to zdaleka jenom příběh tragédie mladých amerických kluků, kteří neměli na vybranou a vydali se nedobrovolně do masomlýnku v jihovýchodní Asii, ale i příběh rozdělené krajiny, kde jeden pomýlenej režim bojoval proti druhýmu zkorumpovanýmu a kde se podobně nesmyslné oběti počítaly na statisíce. Člověk je u toho střídavě šokovanej, dojatej a frustrovanej - a tak to běží pořád dokola. Zatraceně silná věc.

Přiznávám, že určitou roli hraje moment zklamanýho očekávání. Kdyby to nenatočil Jarmusch, ale náhodnej šmoula, možná bych nebyl tak přísnej... Ale štvalo mě na tom tolik věcí, že se nelze ubránit. V prvé řadě výborná a naprosto nevyužitá herecká sestava. Snaha o satiru konzumu, která byla tak prvoplánovitá a doslovná, že jsem se musel štípat do stehna, jestli se mi to nezdá. Náhodné postavy, dělající náhodné věci (parta Seleny Gomez), případně nedělající vůbec nic (proč tam kruci byly ty děcka v nápravným zařízení?). Opakující se vtipy, které dávno přestaly být vtipné. A především všeobjímající nuda, kterou občas přerušil nějaký humorný dialog (přiznávám, bavilo mě komentování scénáře a užíval jsem si "skotský" přízvuk Tildy Swinton). Mám rád pomalého Jarmusche, jehož filmy za žádným velkým příběhem nespěchají. Mám rád pocit, že nad jeho snímkem můžu po skončení přemýšlet. Tohle je ale čistá onanie.